„Už od základní školy, kdy jsem začal s volejbalem, byl mistrovský titul můj velký cíl a sen. To se mi teď s Libercem povedlo. Mami, tati, zlato je doma,“ radoval se Libor Leikep. „Teď už si můžu před sebe stanovit další volejbalový cíl, ale jaký to bude, to si zatím nechám pro sebe.“
Jak jste si užíval atmosféru v nabité hale?
Moc nenacházím slov. To, co se tady dělo celou finálovou sérii, to jsem ještě v Česku neviděl, takový kotel. Přišlo nás podpořit strašně lidí a byli skvělí. Vytvořili nám úžasnou atmosféru, díky jim za to.
Kde se to ve vás vzalo, že jste České Budějovice takhle přejeli?
Možná to tak vypadá, že jsme je přejeli, ale ty zápasy, i když to bylo čtyřikrát tři nula, byly strašně vyrovnané a hodně setů jsme rozhodli až v koncovkách. A v nich rozhodovaly detaily, které jsme letos zvládali my. A letos nešly naše útoky jen přes dva hráče, ale přes nás všechny, byli jsme mnohem vyrovnanější. Každý přidal k tomu titulu svůj díl a když se tohle podtrhne a sečte, tak je to výhra.
Co bylo podle vás klíčovým momentem celé finálové série?
Asi to, že jsme se zvedli po tom prohraném druhém zápase u nás doma. Byl pro nás nešťastný, neudrželi jsme koncentraci ve třetím setu, kdy jsme vedli a šlo to s námi do kopru. Ale týmově jsme se vyhecovali, sedělo nám to a zvládli jsme to v hlavách.
Vyhecovalo vás i to, že se o Dukle říkalo, že finále nezvládá a je věčně druhá?
Jasně. Už minulý rok jsme měli vyhrát, ale základní část a play-off, to je úplně o něčem jiném. Je to o momentální formě, a tu jsme měli úplně neskutečnou. Tlačili jsme Budějovice od začátku do konce, drželi jsme je pod sebou, vyjma té pasáže od třetího setu druhého zápasu. Podle mě jsme hráli celkově fantasticky, vycházelo nám úplně všechno, bojovali jsme na krev, a to byl základ úspěchu.
