Výjimkou ve škále lezeckých disciplín je jen bouldering, při kterém se leze bez jištění těsně nad zemí nad matrací.
Přísloví "dvakrát měř a jednou řež" platí u lezení více než kde jinde. Několikrát překontrolovat 'sedák', všechny použité uzly, kvalitu lana a opotřebení karabin, v případě lezení venku na skalách nasadit helmu - to jsou nutnosti, jejichž opomenutí může mít dalekosáhlé následky.
Kvalitně zajištěné cesty v případě správného používání jistících pomůcek skýtají minimální riziko zranění.
"Pro ty, kteří se chtějí naučit lézt nebo si to zkusit a nechtějí se zaobírat jištěním nebo nemají pro jištění parťáka, je ideální bouldering," vybral mistr světa ve sportovním lezení na obtížnost a celkový vítěz Světového poháru Tomáš Mrázek mladou disciplínu.
Sám několikrát 'sóloval', nebo-li lezl bez jištění i dlouhé cesty na skalách. "Ale to bych nedoporučoval, sám jsem si to zakázal," prozradil na sebe.
Jištění na umělých stěnách je snadné. Navrtané skoby osazené karabinami zvanými 'expresky' je stabilní a četné. V případě dobré práce jističe je vážné zranění prvolezce takřka vyloučené.
Na skalách je ale situace rozdílná. Kvůli šetrnosti k přírodě jsou jistící body mnohokrát daleko od sebe, musí se tak často využívat vlastní zajištění pomocí takzvaných vklíněnců, friendů či smyček.
Občas se přihodí, že při pádu ze skály dojde k vytržení jištění.
Jistit se v horách či na skalách se dá takřka proti všemu. Při pochodu přes ledovec se vzájemným navázáním dá zabránit pádu do trhliny, navrtáním skob se jistí v ledu.
Exponované úseky častých cest v horách bývají zabezpečeny tyčemi, skobami či fixními lany.
Jistit se nedá snad jen proti lavinám. Ale existují takzvané 'pípáky', radiové vysílače, pomocí nichž se dá zasypaný horolezec včas najít. Odpálený airbag na zádech v případě zasypání naopak udrží tělo na povrchu laviny.
"Člověk musí vědět, na co má, co chce dělat, co ho baví," řekl Mrázek. "Nesmí přeceňovat své síly. Je to hlavně o hlavě, člověk musí umět kontrolovat své emoce, umět se ovládat," prohlásil.
Sám leze cesty nejvyššího stupně obtížnosti, jež jsou podle mezinárodní federace UIAA ohodnoceny čísly 10/11, což jsou pro normální smrtelníky nezdolatelné cesty. Obyčejný člověk je schopen zdolat trasu s obtížností kolem pěti.
Lezci rozlišují také způsoby zdolání cesty. Nejčastěji se používá takzvaný styl RP, při němž si prvolezec ve známé cestě vynáší 'expresky', cvaká je do jistících bodů na skále či stěně a
založením lana se jistí.
Obdobou je styl PP, při kterém má v cestě již 'expresky' zacvakány dopředu. Flash se říká zdolání trasy na první pokus, přičemž si cestu smí prohlédnout či si nechat poradit.
Obtížný styl on-sight znamená zdolat cestu napoprvé, aniž by se na ní byť jen podíval.
