"Říkal, že je to super, že to vůbec nečekal," líčí Lenka Masná.
Takový úspěch nečekala ani ona sama. Zvlášť když limit na šampionát splnila až na poslední možnou chvíli.
V životním závodě nakonec 28letá brněnská atletka skončila osmá. "Hned po finále jsem si říkala, že jsem mohla doběhnout ještě o jedno místo lépe. Ale když si to člověk uvědomí zpětně, tak i osmé místo je úplná paráda."
Jak chutná takový úspěch?
Je to skvělý pocit. Mezi závody je člověk pořád napnutý a v očekávání, ale pak ze mě všechno spadlo a je to nádhera. Myslím, že pro všechny to bylo překvapení. Hodně lidí mi posílalo esemesky a přání přes e-mail nebo sociální sítě, mně i trenérovi pořád chodí gratulace.
Bylo finále překvapení i pro vás?
Dá se říct, že ano. Semifinále jsem měla jako cíl, abych zopakovala mistrovství světa v Berlíně. To, že vyšlo finále, bylo ještě navíc.
Přitom jste se na mistrovství dostala na poslední chvíli. Nebyla jste nervózní, že pořád nemáte limit?
Ani ne, protože jsem si na něj věřila. Jenom jsem netušila, kde ho zaběhnu. Nakonec jsme se rozhodli, že odjedeme na soustředění a zkusíme to v Táboře. Ale už na soustředění jsem cítila, že by ten limit měl být bezproblémový. Jen jsem čekala na vhodnou příležitost.
Budou se vám teď jakožto finalistce mistrovství světa ozývat manažeři věhlasných mítinků?
Slyšela jsem, že jsem mezi manažery sklidila velký úspěch, že ocenili moji odvahu a celkové počínání. Mělo by to pro mě být určitě plus, ale teprve uvidíme, jestli mi přijde nějaká pozvánka. Blíží se konec sezony, takže závodů už nebude tolik, beru to s nadhledem. Třeba se dočkám v příštím roce.
1:59,56 minut
|
Jakou jste vlastně měla v Moskvě taktiku?
Už den před rozběhy jsem trenérovi říkala, že když bude stačit na postup čas do 2:01, že si to poběžím sama, protože jsem cítila, že je to v mých možnostech. Nakonec se rozběhy vyvinuly tak, že to bylo potřeba, takže jsem šla stylem start-cíl. V semifinále jsem se chtěla vytáhnout se soupeřkami, protože - nebudu si nic nalhávat - ty holky běhají o vteřinu až dvě lépe. Takže mi nezbývalo nic jiného než se za nimi vyvést.
Jak porci tří náročných běhů ve čtyřech dnech zvládlo vaše tělo?
Myslím, že fyzicky jsem to zvládla dobře, po rozbězích ani semifinále jsem necítila žádnou velkou únavu. Kritický byl možná ten volný den, kdy tělo začne odpočívat a pak má mít zase zátěž. To už na mě asi bylo moc, i když před závodem jsem se cítila dobře. Ale bohužel mi na 550 metrech došlo a musela jsem to dotáhnout do cíle, přestože už to tak neběželo.
V Moskvě jste zmínila úspěšné české půlkařky před vámi. Jak jste se vůbec dostala k této distanci vy?
Začínala jsem na kratších tratích, ale trenér mě pak jednou v sedmnácti vyzkoušel postavit na osmistovku a dokázala jsem se vyšvihnout i s lepšími holkami. Proto jsem ji začala běhat a časem ke mně přirostla jako hlavní trať.
Jaké je její největší kouzlo?
Nejvíc mě na ní baví to, že pokud se nějak výrazně netaktizuje, musí člověk běžet od začátku naplno. Líbí se mi to vypětí. To, že do toho člověk musí jít na sto procent od startu až do cíle.
Jak těžké je držet krok s atletkami tmavé pleti?
Říkám si, že nikdo není neporazitelný. Je jen otázka času, kdy se to stane. Já doufám, že můj čas ještě přijde a budu zdolávat i tyto běžkyně.
Letos jste na halovém mistrovství Evropy získala bronz se čtvrtkařskou štafetou. Neláká vás i tato trať?
Já mám čtvrtku spíš jako doplňkovou disciplínu, ale mezi českými závodnicemi se prosazuji, takže se u mě počítá i se štafetou. Budu se připravovat i rychlostně, abych jí pomohla k dalšímu úspěchu.
A pořád chodíte na tréninky pěšky přes půl Brna?
To už není pravda. Dřív jsem chtěla mít nějakou činnost i před tréninkem, ale teď už chůzi provozuji jenom rekreačně. (směje se)
