„Moc se mi líbilo, že mi předávala kytičku a že díky tomu byla mezi prvními gratulanty,“ dojalo to 25letou děčínskou rodačku Lenku Antošovou. Stejně jako zlato na dvojskifu s Kristýnou Fleissnerovou. Blonďaté parťačky za evropským titulem hnaly o minulém víkendu vyprodané tribuny i transparent od nejbližších Léňa a Kiki jsou nejlepší!
Nemrzí vás, že v Račicích zlato neslavíte právě se sestrou?
Ségra skončila, už je to dlouho, to už jsem překlenula. S Kristýnou jsme si sedly úplně skvěle po všech stránkách, neměnila bych ji.
Jitka v Račicích získala titul mistryně světa do 23 let. Byla to motivace i pro vás uspět doma?
To jsem vůbec neřešila. Tahle souvislost mě napadla až po semifinále, že byla zlatá doma a že bychom to mohly zopakovat.
Máte první velké zlato, kam tuhle medaili v kariéře řadíte?
Neporovnávám. Každý úspěch má něco svého, nikdy jsem neřešila, co je cennější a co míň. Pro mě je všechno krásné. Tahle medaile půjde do poličky k ostatním.
A co pro vás znamená?
Neskutečný úspěch pro mě a pozitivní kopanec. Vždyť v listopadu mi operovali rameno, a když jsem v únoru začala veslovat, moc to nešlo. Musela jsem všechno pozvolna. Nakonec mě překvapilo, jak jsem se do tréninkového zápřahu dostala. Ještě to ale není ono, cítím, že mi zimní příprava chybí.
Takže zlato je senzací?
Když jsem v polovině února vlezla na vodu poprvé a sotva jsem se tam udržela, vůbec bych nevěřila, kdyby mi někdo říkal o zlatu z Račic. Jsem za něj strašně ráda.
A neupletly jste si na sebe bič?
Takhle to nevnímám. Beru to vážně spíš jako optimistické nakopnutí pro nás. Třeba se nám bude líp pracovat, než kdybychom skončily ne úplně podle našich představ. Tohle je rozhodně lepší varianta.
Užila jste si domácí atmosféru?
A jak! Ale musím říct, že nejdřív mě mistrovství Evropy doma v Račicích nelákalo. Moc jsem si to nedovedla představit, odjet tak důležitý závod na naší vodě. Moc mi domácí prostředí nevyhovuje, nakonec to ale bylo strašně super.
Co nejvíc?
Publikum. Neskutečná, krásná kulisa! Asi jsem nikde nic takového nezažila. I na letní olympiádě v Londýně byla ohromná atmosféra, ale tady jsem doma a bylo to o dost lepší než tam. Když jsem se podívala na plnou tribunu a věděla jsem, že všichni fandí nám, neskutečně mě to nabilo. Byla tam ségra, pár přátel a spousta veslařů, co mě znají. Od kiláku už jsme fanoušky slyšely, bylo to bombastické.
Stejně tak váš zlatý výkon, kterým jste prý ke stejnému úspěchu nabudily i Ondřeje Synka.
Když jsme pořád vedly, najednou jsem ucítila velkou šanci. Chtěly jsme to vrátit Holanďankám za Světový pohár v Bělehradě. Věděla jsem, že jsme v trochu lepší formě než tam, a nechtěla se šance za žádnou cenu pustit. Závěr byl docela na krev, ale měly jsme fóra, to se pak jede trošku líp.