Překonal jste rekord šampionátu a dosáhl šestého nejlepšího počinu historie. Přesto nemáte důvod k absolutní spokojenosti?
Ale já jsem opravdu nesmírně šťastný, vždyť mám zlatou medaili. Nedá se koupit za šedesát tisíc dolarů, je nenahraditelná a já jí obětoval hodně. Jen jsem se na žádné jiné velké akci ještě necítil tak dobře, jako v Edmontonu. A podmínky byly dobré. Sice jsem hodil daleko, ale myslím, že jsem svoji formu neprodal, i proto jsem absolvoval všech šest pokusů, pořád jsem se zkoušel zlepšit. Jsem přesvědčený, že jsem na 94, 95 metrů měl. Rezervy zkrátka existovaly a člověk by se nikdy neměl uspojit. Je nutné pořát si dávat vyšší cíle.
Byl jste vlastně někdy během své kariéry naprosto spokojený se svým výkonem?
Nikdy, protože jsem v životě nehodil tak daleko, jak bych chtěl. Nemyslím sto metrů, stačilo by mi, kdybych vylepšil světový rekord třeba jenom o centimetr, ale všechno by se do sebe poskládalo dokonale. Jednou mi šly skvělě nohy, podruhé zase rychlost, jenomže všechno dohromady? Ne. Možná se mi taková věc nikdy nepodaří, jedná se o výjimečný okamžik, na který čekáte roky. Nebo několik životů.
Zdálo se, že úvodní velehod Akiho Parviainena vás trochu znervozněl. O čem jste v té chvíli přemýšlel?
Že musím hodit dál. Potřeboval jsem se trochu nabudit, protože jsem se cítil jako na normálním běžném závodě. Jeho pokus mě ale naštval. Už po kvalifikaci vypadal Aki moc dobře, sice postoupil jen těsně, ale to nic neznamená. Věděl jsem, že je ve formě, měl v sobě strašně moc energie, to člověk prostě pozná.
Jak se přihodí, že se atlet nedokáže ve finále mistrovství světa pořádně nažhavit?
Asi za to mohlo vedro. Byl jsem úplně rozpálený, kdybyste si na mě dali vajíčka, tak si je uděláte. Navíc jsem se celý namazal finalgonem, zkuste si to, tahle mast tak neuvěřitelně pálí, že jsem v pětatřiceti stupních málem shořel.
Kdy jste začal věřit, že o výhru nepřijdete?
Když se mi povedlo těch 92,80, přišel za mnou Aki a poklepal mi na rameno. Pokud někdo takovou věc udělá, tak přestává věřit, jakoby se v tu chvíli zlomil.
Pomohl vám k vítězství fakt, že jste suverénním způsobem zvládl kvalifikaci?
Určitě, kvalifikace je pro mě daleko těžší závod, kdybych měl srovnávat, tak jsem mnohem víc akcí zkazil právě v ní, protože ve finále jsem skončil bez medaile jenom na mistrovství světa v Aténách. Je důležitá vnitřně, měl jsem jistotu, že formu mám.
Na šampionátu jste se ocitl v roli jasného favorita. Věřil jste si?
Ale ano, jenomže všechno není tak jednoduché. V sobotu mi už každý podával ruku, jako bych vyhrál. a přitom nebylo vůbec nic jasné. Výsledek na světovém šampionátu je hrozně důležitý, podle něj se hodnotí celá sezona.
Jak se vám bude zítra vstávat?
Mondo je strašně tvrdý povrch, který člověka doslova rozbije a šest pokusů je pořádná porce. Nebude to snadné, aspoň se však konečně vyhnu stresu. Sice se zdá, že jsem v klidu, ale já uvnitř prožívám strašné nervy, jinak vlastně ani nemáte šanci vyhrát. Na hlavě mi přibylo zase o pár šedivých vlasů víc.
Šéftrenér Fišer s nadsázkou poznamenal, že pokud by vám sedl opravdu výjimečný pokus, ocitli by se v přímém ohrožení fotografové, kteří se pohybovali u výškařského sektoru. Neměl jste o ně obavy?
Fotografové by mi nevadili, spíš by mě mrzely závodnice...
Můžete se pochlubit třetím titulem mistra světa. Zisk kterého byl nejnáročnější?
Taková věc se nedá porovnat, vybojovat každý z nich bylo hrozně těžké. Dnes jsem musel hodit relativně daleko a třeba v roce 1993 ve Stuttgartu mi na zlato stačilo pětaosmdesát metrů. Jenomže jsem se na něj tehdy hodně nadřel, protože jsem měl spoustu síly, ale válčil s technikou. Každý závod je jiný.
Oba medailisté na tiskové konferenci mluvili o svých zraněních, vy jste mlčel. Proč?
Mě prostě připadá, že se vymlouváme a já to nemám rád, protože lidi takové řeči v podstatě nezajímají: buď vyhraješ, uděláš medaili a nebo jedeš domů a máš smůlu. Samozřejmě teď nenarážím na Romana Šebrleho, protože se jednalo o úplně jinou situaci, měl vážné problémy a předvedl obrovský výkon. Někteří si ale pořád dělají nějaké alibi. Já jsem byl také před mistrovstvím na obstřiku se zády, bolely mě, a nikomu se nechlubil.
Po velkém vítězství se asi do hlavy nevkrádají myšlenky na odchod ze scény.
Nebudu tady strašit do padesáti, ale vím, že ještě můžu házet daleko. Dokud takový pocit nepomine, budu zdravý a po příchodu na stadion se mi rozbuší srdce, tak bych chtěl pokračovat. Sport není hlavním smyslem mého života, kdyby mi řekla rodina, abych skončil, tak skončím. Ale proč bych něco sám od sebe měnil, když mi atletika dává volnost. Můžu si dělat co chci a dostanu za to velmi dobře zaplaceno. Musím poslouchat jenom sebe a pár dalších lidí. Takový život si nemůže dovolit každý.
Jste proslulý tím, že před závodem by vás nikdo nepřinutil změnit svoje zvyky. Bez čeho byste si dnešek nedokázal představit?
Mám kámen, tygří oko, který u sebe poslední léta nosím, ale jenom na velké závody, abych z něho nevyčerpal energii. Kdybych ho zapomněl, tak bych byl hotový. Já na takové 'kraviny' někdy věřím, pomáhají mi, a když jsem ho měl u sebe, prohrál jsem jenom jednou. V Edmontonu se také třeba zase ukázalo, že šestka je šťastné číslo, neustále se jsem na ní narážel. V kvalifikaci jsem měl ve výkonu šestku, na pokoji jsem měl šestku, házel jsem šestý. Ale jinak žádná černá kočka...
