Kdepak veslaři. Zamrzlé Račice žhavily motorky

Zprvu to vypadalo jako ztřeštěný nápad, nakonec se z toho vyklubal kasovní trhák. Na umělém kanále v Račicích, nyní zamrzlé domovině veslařů a kanoistů, se o víkendu naháněli jezdci na ledové ploché dráze při závodě českého šampionátu družstev.

Momentka ze závodu ledové ploché dráhy v Račicích | foto: Petr Bílek, MF DNES

„Věděl a nevěděl jsem, do čeho jdu. A jsem spokojený, jak to dopadlo,“ užíval si organizátor Miloslav Čmejla, že se podařilo zaplnit Labe arénu. On sám akci moderoval a dvakrát dokonce dojetím zpíval českou hymnu. „Podle mých odhadů přišlo přes dva tisíce diváků. Bomba! Nad očekávání.“

Zpočátku napěchovaná tribuna a svah nad zamrzlým břehem, to byl zážitek i pro samotné závodníky. „Jako v Berlíně!“ znělo mezi nimi. Pamětníci jen stěží pátrali, kdy se areál takhle zalidnil. A to přitom hostil i světové závody. „Podle mě tady tolik lidí ještě nikdy nebylo,“ tvrdil olympijský medailista ve veslování a bývalý ředitel kanálu Zdeněk Pecka. Ve vesnici, kde žije jen zlehka přes 300 obyvatel, se tvořily kolony aut a řidiči zoufale sháněli místo k parkování.

„Zaskočilo nás to,“ připustil současný šéf areálu Michal Kurfirst. „Lidí bylo opravdu hodně, celá náves stojících aut. Skvělá akce.“

Za to, že se milovníci levotočivých zatáček dostali na zamrzlý kanál, děkovali Čmejlovi. Bydlí v sousedním Štětí, sám závodil a plochá dráha je jeho životem.

„Vodní plocha se k závodům na ledové dráze nabízí, takže mě to napadlo tak nějak samozřejmě. Navíc jsou tady tribuny, udělané zázemí. Lidé to měli jako v televizi. Myslím, že tomu přišli na chuť, viděli krásných 22 jízd, byli nadšení a budou hodně dlouho vzpomínat. Veslaři Synek a Chalupa tady sice nebyli, ale až to uvidí na fotkách, budou se ptát,“ zářil nadšenec Čmejla.

Jen ať plochodrážníci nepropadnou do vody! modlil se ředitel Kurfirst. „Osobně jsem se toho bál,“ nezapíral. „Vždyť v posledních letech tady nezamrzlo tak, aby se daly chytat ryby na dírkách, natož aby se mohla jet ledová plochá dráha. Nicméně organizátoři mají zkušenosti a nebáli se ani vteřinu.“

Milan Špinka, mistr světa na ledové ploché dráze z roku 1974 a šéf ledařské sekce plochodrážního svazu, vysvětlil: „Led musí být minimálně 20 centimetrů tlustý, abychom mohli závodit. A pak už jen záleží, jaký je. Když je přemrzlý, od hřebů na gumách se láme a odchází rychleji. Tentokrát byl měkčí, netrhal se tolik, ale zase tam natekla voda. Závodníci byli mokří a zmrzlí.“

Druhý díl českého seriálu družstev končil na rozměklé břečce a od strojů cákaly provazce vody.

„Já jsem od ploché dráhy, pro mě je tohle běžný chleba. Ale co jsem viděl, to i mě samotného vzalo u srdíčka. Kvůli oblevě jsme dojeli na vodě, na rozbité dráze, o to víc to bylo na potlesk pro všechny jezdce. Já osobně závodil, ale na tomhle už bych se asi bál, to je možná o krk,“ ocenil Čmejla sedm statečných a prokřehlých tandemů.

20 centimetrů je minimální tloušťka ledu, na které můžou závodit plochodrážníci

Nejen teplo je nepřítelem ledové ploché dráhy. I někteří rybáři. Nebo záškodníci. Den po Račicích se mělo závodit v Nepomuku. „Kluci tam udělali dráhu, ale někdo vyřezal sedm děr. Jsou i nepřející, je to smutné,“ posteskl si Špinka. O víkendu už se zase pojede, v sobotu v Mělicích, v neděli v Soběslavi.

I Čmejla se strachoval, aby rybáři račickou premiéru nezhatili. „Naštěstí ďoury navrtali jinde,“ oddechl si. „A závody jsme si užili parádně. Když se jede na rybníku, stojíte v rákosí, tady je všechno hotové. Staráte se hlavně o dráhu.“

Letošek „ledařům“ přeje. „Zaplať pánbůh, vždyť poslední zimy nic moc. A kde se to mají kluci naučit? Jedou nějaký pouťák v Rakousku, v Německu nebo ve Švýcarsku, ale to je málo,“ podotýká Špinka.

V Račicích si v mlze, kterou by ani Rákosníček nenakrájel, dokroužili pro vítězství otec a syn Hutlové z Pardubic před německou dvojicí Bauer – Jell. V závěru strhující dodatkové jízdy mladší z Hutlů Lukáš předstihl Jella a nažhavené publikum burácelo jako někde v koloseu.

Labe aréna není jen pro cákaly a couvaly, jak se říká kanoistům a veslařům. „Hostíme plno závodů v různých sportech. Jen se o tom moc neví. Třeba v létě nás zase čekají atraktivní skoky na kolech z rampy do vody,“ zve Kurfirst fanoušky na další neobvyklou akci. A hlavně na dvě velkolepé události: květnové mistrovství Evropy veslařů a srpnový světový šampionát kanoistů. „A když v příští zimě kanál zamrzne, těšíme se zase na ledovou plochou dráhu. Je to oživení.“

Jezdit na ledu? Asi mám zatemněno, říká Hutla

V létě na Novém Zélandu staví ohrady pro ovce, v zimě pak osedlá svého „koně“ a doma v Česku nahání soupeře na ledové ploché dráze. Lukáš Hutla se svým tátou kraloval premiérovým závodům v Račicích a na stupních vítězů jezdec Zlaté přilby Pardubice žertoval: „Výkon nic moc, ale vajíčka po mně neházeli, takže asi dobrý.“

Jak se jezdilo na umělém veslařském kanále?
Zázemí a tribuna super, mraky lidí, paráda! Škoda mlhy, diváci moc neviděli druhou rovinku. Led vydržel, až poslední čtyři jízdy se voda hodně valila navrch. A ve finále se kvůli tomu motory trochu dusily.

Klasická a ledová plochá dráha, jaký je hlavní rozdíl?
Normální plochá dráha má taky půllitrový obsah motoru, ale motorka na led má jen dvouventilovou hlavu a 65 koní, takže to není tak ostré. Nejezdí se smykem jako na škváře, ale po řídítkách, protože máme třícentimetrové hřebíky. Můj jediný problém je, že na měkkém ledě neumím startovat. Ale led je o hodně rychlejší, což na jedné exhibici dokázal Tonda Klatovský.

A co je nebezpečnější?
Někdo říká, že jsme blázni. Ale já tvrdím, že zabít se můžeš, i když spadneš ze židle. Na klasické ploché jsou mantinely, ale když na rybníku nebo na ovále někde v cizině naletíte ve stotřicetikilometrové rychlosti do balíků slámy, to taky bolí. A hřebíky vás můžou docela vážně potrhat, ale s tím se musí počítat.

Vás už potrhaly?
Když jsem se na ledě učil, druhý den na soustředění mi zadní kolo roztrhlo lýtko, mám na něm patnáct stehů. I tak se mi to zalíbilo. Člověk musí mít na určitý druh sportu zatemněno. Já mám. Asi se na to hodím.

Pneumatika se kupuje s hřeby?
Ne. Pořídí se holá a hřebíky se pak musejí nabouchat podle rozpisu, jak mají být daleko od sebe. Dřív jsme si to dělali sami, teď u Tondy Klatovského. Hřebíky se tolik neopotřebovávají, ale plášť stojí 3,5 tisíce korun. Rusové po sobotě a neděli kolo vyhazují a hřebíky přebuší do nového pláště. My takoví blázni nejsme, nemáme tolik peněz. Přední kolo jedu šest závodů, zadní osm.

Jsou jiné závody v Česku a cizině?
Hlavně doma se posledních pět let nejelo skoro vůbec, nebyla zima. Nebo jsou jiné problémy, jako teď nám v Nepomuku vandalové rozřezali led. V Berlínu, Assenu, Inzellu, to jsou všechno rychlobruslařské ovály s délkou 400 metrů. Rovinky jsou strašně dlouhé, 120 až 130 metrů. Doma jezdíme skoro kolem dokola, pak přijdeme ven a najednou mám na rovince na tachometru 140. A skládat při téhle rychlosti motorku do zatáčky, to je trochu mazec. Jenže závody v cizině jsou drahé, jedete do Švédska a je to 50 tisíc sem, 50 tisíc tam.

Jak se na ledovou plochou dráhu připravujete, když není led?
Na Novém Zélandu, kde stavím ohrady pro ovce, vyrážím o víkendech do hor. A lepší než posilovna jsou tréninky na motokrosové trati. Taky hraji 2. nejvyšší soutěž v hokejbale, takže dost běhám.

Co vás teď čeká?
Mistrovství Evropy v Ufě, pak světa v Inzellu. Teď jsem doma vyhrával s rezervní motorkou, protože na té hlavní mě trápila přední vidlice. Až jsem chtěl roztrhat registračku a odjet zpátky na Zéland. Kvůli tomu jsem vyhořel v jedné kvalifikaci na svět. Teď na Evropě chci předvést, co je ve mně. Když bude technika fungovat a všechno vyjde perfektně, do 5. místa chci být.