Pokud se jeho obvinění z používání steroidního hormonu testosteronu potvrdí, bude to pro svět velká rána. A hodně zdrcující.
Ještě v neděli totiž všichni hltali dojímavý příběh o chlapíkovi, který vyrůstal na malém městečku v Pensylvánii, pod tvrdým řádem a příkazy asketické rodiny mennonitské křesťanské komunity.
Chtěl do jiného světa
Vždyť i jeho matka Arlene, když jel na Tour poslední etapu, raději poslouchala v kostele bohoslužbu. "Nedivte se, kostel je pro nás velmi důležitý. Ale ve svých srdcích jsme cítili, že Floyd vyhraje," vysvětlovala.
I kvůli tomuhle konzervativnímu prostředí se mladý Floyd dal na cyklistiku. Byla pro něj únikovou cestou, šancí dostat se do jiného světa.
Usadil se v Kalifornii u San Diega a zpočátku zářil na horských kolech. V osmnácti se dokonce stal juniorským mistrem své země, jenže lákala ho silnice i slavná Tour.
Kdo nesype, není cyklista? Hop.Tomáš Nohejl, redaktor MF DNES Tak i ty, Floyde? Ani boží hněv není dostatečným varováním před dopingovým Mefistofelem. Nebo se vítězi Tour de France z té příšerné dřiny jen zbláznily hormony? Kéž by. Cyklistika je prosypaná od helmy až k tretrám, napsal mi kamarád pár minut poté, co do světa vyletěla zpráva o Landisově pravděpodobném hříchu. Profesionální i amatérská. Jen si poslechněte hobby jezdce, co berou. Proč? Aby překonali limity vlastního těla? Proti touze po slávě a penězích není dost silná žádná antidopingová kavalerie. Její současná podoba tvoří jen chatrnou síť, která spíš zastíní její propustnost, než pochytá viníky. Většina států nechává sportovní byznys fungovat ve vlastní šedé zóně a s vlastními pravidly. Vždyť víte, jak se i mocná mezinárodní fotbalová federace FIFA brání tomu, aby sporné záležitosti řešily skutečné soudy. Přestože většina jejích soutěží je už dávno víc průmyslovým odvětvím s mohutným společenským dopadem než sportovní kratochvílí. Propast mezi vrcholovým sportem a běžným sportováním se stává nepřekročitelnou. Než se dívat na takovou Tour, pojedu se sám projet. To mi dá víc. |
Vždyť ještě coby mladý klučina kamarádům řekl: "Chtěl bych ji vyhrát." Tehdy byl ještě k smíchu. Pošetilý sen se však začal plnit v roce 1999, tehdy získal první profesionální angažmá ve stáji Mercury. Vydržel v ní tři roky, pak se na další tři roky stal učedníkem Lance Armstronga, sedminásobného vítěze Tour de France.
Teď měl jeho trůn převzít. Další Američan, další muž, který k triumfu přišel po zapeklité cestě. I Landis měl totiž dost chatrné zdraví. Před třemi lety u něj lékaři po jednom karambolu objevili osteonekrózu, tedy nedokrvení hlavice stehenní kosti.
Sám nemoc dlouho tajil, veřejně ji přiznal až při letošní Tour. "Bolí to. Někdy víc, někdy míň. Někdy nemůžu spát," tvrdil. I jeho ortoped David Chao žasl: "Kdybych byl sázkař a viděl jeho rentgeny, vsadil bych dům, že by Tour nemohl vůbec jet."
Když Tour vyhrál, už nemělo cenu trápení protahovat, na podzim chtěl jít Landis na operaci. "Musím kloub vyměnit. Jako díl u starého auta, než se úplně rozpadne," tvrdil.
A pak plánoval návrat jako první cyklista s kyčelní endoprotézou. Možná je to zbytečné přání, vždyť kdo by stál o hříšníka z Tour? Snad jen přísná rodina, jež by mu ukázala cestu k nápravě.
