Tenis na malém turnaji ITF World Tour v Dauhá (dříve se jim říkalo futures) zažil nevídanou věc. Koyakul nejenže smetl Arťoma Bachmena z Ukrajiny poměrem 6:0, 6:0, on proti němu neztratil jediný míč!
Srovnávání napříč sporty jsou samozřejmě ošidná, ale tohle je něco podobného, jako byste ve fotbale - klidně v okresním přeboru - třeba soupeři celý zápas nepůjčili míč.
Ukázky na videu naznačují, proč se tak stalo. Bachmen působí jako absolutní amatér, tenisem zcela nepolíbený. Promachuje míče, postrádá základní koordinaci pohybů, jeho údery mají razanci vánku.
Jak, probůh, pronikl na kurt?
Vlastně docela jednoduše. V kvalifikacích na podobně malé akce jsou často volná místa, a kdo zaplatí startovné, obvykle ve výši desítek dolarů, a má nutnou registraci, proč by nemohl hrát? Jenže takový postup málokoho podobně nemotorného vůbec napadne. A také platí, že ani proti největšímu motovidlu není zlatý zápas samozřejmý.
Podívejte se na ukázku ze zápasu:
Jeden volej těsně za čáru. Jedna dvojchyba. Jedno jediné frajeření... Uhrát 48 míčků po sobě, to se zkrátka děje zcela výjimečně.
Zajímavá je v tomto směru česká stopa: předchozí zlatý zápas se urodil loni v březnu na futuru ve Francii a v tom předposledním neslavně figuroval jistý Tomáš Fabián, ročník 1960. Tento tenisově postarší pán si splnil hodně nestandardní sen a ve francouzském Bagneres-de-Bigorre si podobně tragikomickým představením jako nyní Ukrajinec Bachmen vykoledoval roli tenisového Orla Eddieho. To se stalo v září 2016, o necelý měsíc později už Fabiánovi soupeř svévolně umožnil uhrát aspoň jeden míč - skóre 0:6, 0:6 zůstalo.
I tenis na ITF World Tour může být nazýván profesionálním, neboť se zde obvykle začínají kariéry. Koaykul ve svých 24 letech žádné zázračné zítřky nevyhlíží, rozdrcení nebohého soupeře pro něj znamená warholovských 15 minut slávy (která svým způsobem dopadá i na bizarního poraženého).
V opravdu velkém tenise, tedy na úrovni ATP a WTA, se na zlatý zápas čeká a asi i čekat bude. Dvakrát se zrodil jen zlatý set, tedy 24 navazujících vyhraných výměn.
Poprvé to svedl někdejší wimbledonský a melbournský čtvrtfinalista Bill Scanlon, který takto v roce 1983 ve floridském Delray Beach smázl Brazilce Hocevara.
„Je to jedna z věcí, na které jsem pořád hrdý. I s odstupem času je to stále skvělý pocit,“ říkal Američan před sedmi lety pro BBC, neboť tehdy ho doplnila Jaroslava Švedovová. A to teprve bylo haló: zvládla to ve Wimbledonu, navíc proti desáté nasazené Saře Erraniové!
Jaroslava Švedovová z Kazachstánu
„No, tohle je jednoznačně zpráva dne. Přišla jsem o set a neuhrála ani míč,“ líčila kysele Italka. „Neuvěřitelné! Ale proti ní se nedalo hrát. Ani mi nepřišlo, že bych byla tak mizerná, jenže ona mi tam pálila winnery úplně odkudkoli.“
Je vlastně celkem logické, že se nikdo ze současných panovníků s raketou podobných pocitů nedočká. Ať už proti Federerovi a spol. stojí v prvním kole grandslamu klidně kvalifikant, pořád jde ve většině případů o profíky, o borce s hodně slušnými údery, s dělovým podáním.
„Ani vám nespočítám, kolikrát jsem viděl uhrát Rogera (Federera) klidně 15 míčků za sebou. Jsou to úžasní borci, na další zlatý set na ATP se určitě nebude čekat tak dlouho,“ věřil sice Scanlon ve Wimbledonu 2012 po show Švedovové, ale mýlil se.
Zatím podobné zprávy přicházejí jen z tenisového podpalubí - a i odtud hodně zřídka.
