Kreuziger: Rovina mě nebaví. Těším se do Alp

Limoges (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Konečně si mohl Roman Kreuziger ráno dovolit přispat. Pak se hodinu a půl lehce projel na kole, popovídal si s novináři, zašel na masáž. Prostě odpočíval. Aby ne, když peloton Tour de France měl první volný den.

Roman Kreuziger | foto: Reuters

"Tím, že přijedeš na Tour tři dny předem a pak se jede devět etap, už je to hodně zdlouhavé," přiznal 23letý český cyklista v recepci hotelu Mercure uprostřed Limoges.

Takže den volna přišel vhod?
Docela ano. Člověk si odpočine hlavně psychicky, protože na Tour je stres od rána do večera. Jinak jsme dnes zase byli na kole, jeli jsme prvních dvacet kilometrů po trati úterní etapy a pak zpátky.

Máte za sebou devět etap, skoro polovinu celé Tour. Jak se tedy cítíte?
Samozřejmě jsem unavený, ale cítím se normálně. Vím, že do prvního volného dne to je vždycky složitější, závod bývá hodně nervózní. Také jsem dopředu věděl, že nohy nebudu mít takové jako třeba loni. Ale teď už by to mělo být jen lepší. Formu jsem časoval na druhý a třetí týden.

Nyní vás čeká několik rovinatých etap a pak znovu jedete do hor, tentokrát do Alp. Těšíte se do nich?
Pokud bych na tom měl být jako v Pyrenejích, tak snad radši ani ne. Ale věřím, že se trochu rozjedu. Takže ano, docela se těším.

Jaký je mezi oběma pohořími rozdíl z pohledu cyklisty?
Stoupání v Pyrenejích jsou otevřenější a delší. V Alpách jsou zase kratší a prudší.

A jaké vám spíš sedí?
Alpy. Je to dané asi tím, že v nich víc trénuju, jsem na ně zvyklý.

Obecně se ale dá říct, že se mnohem líp cítíte v horských etapách než v těch rovinatých, že?
Určitě. Rovinaté etapy jsou ve finále víc vysilující než ty horské, protože v nich všichni chtějí být vpředu a všichni chtějí do úniku. Kdežto v těch horských zůstane vpředu pár lidí, co chtějí tvořit závod.

I v tréninku upřednostňujete kopce?
Pokud se člověk dostane do kondice, tak už od ledna nebo února ho to po rovině ani nebaví.

Jak to?
Po rovině totiž trénink vůbec neutíká, zvlášť když je vedro, tak je to nudné. Zato v horách člověk ví, že má třeba hodinu kopec, pak ho sjede a ví, že má další.

Je pro vás ještě výzva vyjet nějaký kopec co nejrychleji?
Při tréninku určitě ne. A v závodě je třeba myslet na to – zvlášť když jde o dlouhý etapový závod jako tady – abyste ušetřili co nejvíc sil před závěrečným stoupáním.

Co může cyklista udělat, když na něj v posledním kopci přijde krize?
Poslední kopec je třeba jet na maximum s tím, že když má člověk krizi, tak si musí jet svoje tempo. Nemá smysl být vpředu za každou cenu, pak se "vylomit" a chytnout místo jedné minuty třeba pět. Každý musí vědět, kam až si může sáhnout.

Je těžké poznat ten pravý okamžik, kdy se přestat hnát za prvními?
Když se člověk cítí dobře, kopec vyjede, i když ho chytne menší krize. Ale pokud víte, že chybí kondice, nebo se potřebujete ještě rozjet, tak si musíte dávat pozor na to, jakým tempem do kopce jedete.

To byl třeba váš případ teď v pátek v Andoře?
Ano, raději jsem si "vystoupil", než abych tam chytil větší ztrátu.

Je těžké takhle při závodě myslet? Neláká vás spíš hnát se dopředu s tím, že krize třeba odezní?
Já si radši jedu nahoru svým tempem, než abych přišel do extrémní krize. Každý musí znát svoje tělo.

Letošní Tour je výjimečná také díky Lanci Armstrongovi a stáji Astana. Je přítomnost sedminásobného vítěze Tour v pelotonu znát?
Není, vůbec.

Astana je velmi silná a v horských etapách často nekompromisně kontrolovala závod. Dá se vůbec nastoupit, když určuje rychlost?
Já ani nevím, zatím jsem tam s nimi moc nebyl. Mají výhodu, že jich jede vpředu víc: všichni se třeba můžou koukat na Contadora s Armstrongem a pak může vyhrát Klöden nebo Leipheimer. Ale ani Astana určitě není neporazitelná.

Jste v polovině své druhé Tour. Jak se liší od té první vloni?
Každá Tour je jiná, ale nic mě tady nepřekvapilo. Dobré je, že letos máme štěstí na hotely, navíc máme svého kuchaře, takže nám ani nepřipadá, že jsme ve Francii. I těstoviny se tady konečně dají jíst.

V neděli po etapě na vás stejně čekala novinka: hodinový přelet z Tarbes do Limoges. Sám jste před ním říkal, že si do letadla berete jen tretry, to tady nemáte náhradní?
Mám, ale nechtěl bych přijít o ty, ve kterých závodím a mám je už vyšlápnuté. Nové tretry si beru vždycky čtrnáct dní před Tour a po Tour je zase měním.

To je slušná spotřeba na sezonu, ne?
Tak čtyři pět párů. Jsou na míru, takže není problém si zvyknout na nové. Staré mám doma na hromadě.

Minulý týden váš kolega z týmu Ivan Basso řekl, že velmi brzy vyhrajete celou Tour. Jak se vám taková slova poslouchají?
Dokud ji člověk nevyhraje nebo nedojede vpředu, tak jsou všechny spekulace zbytečné. Řekněme si, že jsem ještě vpředu nedojel, takže je zbytečné si tohle připouštět.

Dojet vpředu pro vás znamená co?
Být v celkovém pořadí do desítky a vyhrát třeba nějakou etapu. Ale k tomu je ještě daleko.

Jak spolubydlící Kreuzigera střídá ztráty a útoky

Skončil třetí na Giro d’Italia, je to výborný a zkušený vrchař. Přesto není na Tour de France kvůli celkovému umístění. Chce tady vyhrát etapu. Ital Franco Pellizotti. Cyklista stáje Liquigas a mimo jiné také spolubydlící české hvězdy Romana Kreuzigera.

"Franco si po první horské etapě uvědomil, že jet na celkové pořadí pro něj nemá smysl," vysvětluje Pellizottiho roli v Liquigasu mluvčí týmu Paolo Barbieri.

Proto Pellizotti nejprve v sobotní osmé etapě "chytil" přes 14 minut, šetřil se a jasně tím dal ostatním najevo: Nejedu na pořadí. O den později ho tak favorité Contador a spol. nechali bez větších nervů prosadit se v úniku, i když by pro ně 31letý Pellizotti za normálních okolností mohl být hrozbou. Takhle však neměli výraznější důvod ho pronásledovat.

Zvlášť když byl Pellizotti v neděli plný sil.

Celkem jel přes 150 kilometrů v úniku, vyhrál obě horské prémie – na Col d’Aspin i na Tourmaletu. Rázem se zařadil na třetí místo v soutěži o nejlepšího vrchaře. "Chtěl bych vyhrát puntíkatý dres," prozradil svůj další cíl.

Jenže zatím mu nevyšel ani ten první, i když to bylo těsné. V nedělní etapě ho sice peloton nedohnal a Pellizotti získal titul Bojovník dne pro nejaktivnějšího závodníka, ale ve spurtu dvojice uprchlíků ho porazil Francouz Fedrigo.

"Věděl jsem, že Fedrigo má lepší finiš, tak jsem se ho pokusil přelstít v poslední zatáčce asi pět set metrů před cílem, ale nevyšlo to," litoval poražený Pellizotti. "Ale nevadí, zkusím vyhrát příště."

A v tom mu věří mu i jeho spolubydlící Roman Kreuziger: "Určitě se ještě o něco pokusí."

Zároveň by také Pellizotti měl pomáhat Kreuzigerovi a Nibalimu v kopcích, aby se dostali do elitní desítky v celkovém pořadí. Jinak může zkoušet štěstí v únicích.

Takže až příště uvidíte, že Pellizotti nabral velkou ztrátu, hned druhý den čekejte jeho útok na výhru.

Dvě tváře Romana Kreuzigera

Zápisník reportéra

V jednu chvíli pohodový, povídavý i ochotný. Jindy naopak nepřístupný, odmítavý, přísný. Dvě tváře mi nastavuje Roman Kreuziger na Tour de France.

Tu první ukazuje v den, kdy nezávodí. Například před startem celé Tour nebo třeba včera při volnu.

Mladý Čech neměl žádný problém sejít se odpoledne ve svém hotelu k dvacetiminutovém rozhovoru.

Ale v den etapy? To jen závidím francouzským kolegům, jak jejich jezdci zastavují a vyprávějí a vyprávějí. Roman Kreuziger totiž pravidelně nastavuje svou "druhou tvář".

Před etapou vystupuje z autobusu zásadně mezi posledními a rychle spěchá na start. A v cíli poskytuje rozhovory nejraději na kole cestou k týmovému autobusu. V něm pak obvykle nenávratně zmizí.

Je to těžká práce, zjistit, jak se nejlepší český cyklista cítí. Tak těžká, že i sehnat názor Lance Armstronga je jednodušší. Američan po každé etapě zhruba pět minut odpovídá na dotazy. V den volna je to ale opačně: Armstrong se zabarikádoval v hotelu a ani se nezúčastnil tiskové konference týmu.

Jaký přístup je vlastně lepší?