"Je to pěkný pocit, když se díváte na televizi a při osmistovce se u světového rekordu objeví vaše jméno,“ usmála se Jarmila Kratochvílová.
Bude vás moc mrzet, až vás jednou někdo překoná?
Pokud o rekord přijdu, tak se nic nestane. Musím ale přiznat, že při každé rychlé osmistovce jsem rozrušená. Zvlášť jsem trnula při loňských startech Pamely Jelimové. To jsem měla i stopky v ruce a na šestistovce jsem si kolikrát řekla: Tak už je to dobré, rekord vydrží.
Letos Jelimová není ve formě a zmítinků se vytratila. Omluvila se i ze Zlaté tretry. Zdá se, že se o rekord bát nemusíte. Jste v klidu?
Možná budu v klidu celý rok, ale říkat bych to neměla. Už v únoru se mi ulevilo, když Pamela ohlásila před halovými závody v Praze pokus o překonání světového rekordu a pak nepřijela.
Neměla jste chuť si osmistovku zaběhnout na Tretře, když jste dostala startovní číslo?
Lákalo mě to. Vždycky, když vidím nějaký závod, tak se mi podivně chvějí nohy. Jenže teď jsem ráda, že chodím, mám zlomený malíček.
Sotva se vejdu do pantoflí. Kdybych se rozběhla, tak kulhám.
Co se vám stalo?
Jsem zvyklá chodit boso a doma v koupelně jsem narazila do dveří. Už měsíc jsem ráda, že aspoň chodím. Běh je ale promě pořád na prvním místě. Je to něco úžasného, když se člověk může jen tak pro sebe rozběhnout.
Jak vůbec vzpomínáte na Tretru?
Jako na nejkrásnější závody. Poprvé jsem tady běžela čtyři sta metrů a nejednou to byl čtvrtý nejlepší čas na světě. Bylo to v době, kdy byl ostravský mítink obsazený kubánskými závodníky. Běhal tady Juantorena. Na toho jsem si vždy vzpomněla, protože jako já vyhrál 400 a 800 metrů. Povzbuzoval mě, ukázal mi, že se dá uspět na obou těchto tratích.
Jenže v Česku nemáte žádnou následovnici.
Je mi to líto. Úspěchy jsem ale vždy přála hlavně svým svěřenkyním, třeba Lídě Formanové, když jsem ji trénovala. No, nevím, jestli bude někdo další. Uvidíme. Chtělo by to, aby závodnice běhaly pod dvě minuty. Nikdo po nich nechce světové rekordy, ale pod dvě minuty to už jsou evropské časy. Není to jednoduchá cesta, ale mohu říct, že když se chce, tak to jde.
Vidíte v Česku nějakou atletku, která by mohla běhat 800 metrů pod dvě minuty?
Nevidím. Hledat musíme ještě mezi mladšími atletkami, než jsou ty současné. Je třeba najít závodnice, které se tomu budou věnovat naplno.
Takže současné mladé běžkyně atletice nedávají to, co by měly?
Víte, v atletice není moc peněz a když holky zjistí, že si v dnešní době, v binci, v naší republice, jak říkám, běháním nevydělají, tak končí.
Bude vás moc mrzet, až vás jednou někdo překoná?
Pokud o rekord přijdu, tak se nic nestane. Musím ale přiznat, že při každé rychlé osmistovce jsem rozrušená. Zvlášť jsem trnula při loňských startech Pamely Jelimové. To jsem měla i stopky v ruce a na šestistovce jsem si kolikrát řekla: Tak už je to dobré, rekord vydrží.
Letos Jelimová není ve formě a zmítinků se vytratila. Omluvila se i ze Zlaté tretry. Zdá se, že se o rekord bát nemusíte. Jste v klidu?
Možná budu v klidu celý rok, ale říkat bych to neměla. Už v únoru se mi ulevilo, když Pamela ohlásila před halovými závody v Praze pokus o překonání světového rekordu a pak nepřijela.
Neměla jste chuť si osmistovku zaběhnout na Tretře, když jste dostala startovní číslo?
Lákalo mě to. Vždycky, když vidím nějaký závod, tak se mi podivně chvějí nohy. Jenže teď jsem ráda, že chodím, mám zlomený malíček.
Sotva se vejdu do pantoflí. Kdybych se rozběhla, tak kulhám.
Co se vám stalo?
Jsem zvyklá chodit boso a doma v koupelně jsem narazila do dveří. Už měsíc jsem ráda, že aspoň chodím. Běh je ale promě pořád na prvním místě. Je to něco úžasného, když se člověk může jen tak pro sebe rozběhnout.
Jak vůbec vzpomínáte na Tretru?
Jako na nejkrásnější závody. Poprvé jsem tady běžela čtyři sta metrů a nejednou to byl čtvrtý nejlepší čas na světě. Bylo to v době, kdy byl ostravský mítink obsazený kubánskými závodníky. Běhal tady Juantorena. Na toho jsem si vždy vzpomněla, protože jako já vyhrál 400 a 800 metrů. Povzbuzoval mě, ukázal mi, že se dá uspět na obou těchto tratích.
Jenže v Česku nemáte žádnou následovnici.
Je mi to líto. Úspěchy jsem ale vždy přála hlavně svým svěřenkyním, třeba Lídě Formanové, když jsem ji trénovala. No, nevím, jestli bude někdo další. Uvidíme. Chtělo by to, aby závodnice běhaly pod dvě minuty. Nikdo po nich nechce světové rekordy, ale pod dvě minuty to už jsou evropské časy. Není to jednoduchá cesta, ale mohu říct, že když se chce, tak to jde.
Vidíte v Česku nějakou atletku, která by mohla běhat 800 metrů pod dvě minuty?
Nevidím. Hledat musíme ještě mezi mladšími atletkami, než jsou ty současné. Je třeba najít závodnice, které se tomu budou věnovat naplno.
Takže současné mladé běžkyně atletice nedávají to, co by měly?
Víte, v atletice není moc peněz a když holky zjistí, že si v dnešní době, v binci, v naší republice, jak říkám, běháním nevydělají, tak končí.
