Do půlky těla svlečený a v boxerských rukavicích pózoval na titulních stranách mnoha časopisů, bude o něm sepsána kniha, rozdal tisíce podpisů, ale boxoval minimálně. Před Sydney byl jedním z reprezentačních boxerů, o které nikdy není velký zájem, dnes jej oslovují politické strany, aby jim pomohl s předvolební kampaní. Vzkázal přes manažera, že ze sebe nebude dělat opičáka. Po magickém úspěchu na olympiádě ho lidé poznávají v celé republice. A to uběhlo už osmnáct měsíců.
Změnil se Kraj? "Hodilo mě to někam jinam, do jiných kolejí, ale snad jsem zůstal stejný. Jsem tvrdý, možná i vyzrálejší." Na první pohled: stále má vyholenou hlavu, nosí několikadenní strniště a do kávy si dává dva cukry. "Už se uklidnil, ale ještě dlouho po Sydney létal v povětří. Všechny rozsekám, naparoval se," vzpomíná trenér Václav Pojkar, který Krajovi ani nešel na svatbu. "Mírni se, říkal jsem mu, nepatří ti svět. Došlo mu to časem. Chtěl jsem sice, aby byl sebevědomý, ale přeháněl to. Chroupal slávu a lovil peníze. Teď už se mi zase líbí. Ale myslím, že ho uklidnilo hlavně to, že se stal tátou."
Pojkar pracuje, nemůže se dopoledne vytrhnout ze zaměstnání a jít s Krajem na trénink. Také proto Kraj odešel k trenérům Soukupovi s Hejretem do Prahy. Psychický nápor po Sydney byl obrovský, tady autogramiáda, tady recepce se sponzory, gratulace neměly konce. Senzační medailista si neodpočinul a do toho už znovu musel boxovat. Dnes přiznává, že měl na dva měsíce zmizet do lázní, šetřit se, vysadit.
Při turnaji v Ústí prohrál ve finále, navíc si zranil pravé rameno. Kvůli úrazu dlouho marodil, za rok a půl zvládl jen devět zápasů. "Boxoval jsem po olympiádě dál, až jsem se ztrhnul. Podcenil jsem to." Proto Krajovo jméno upadá, na výrazný úspěch boxer čeká. Jeho manažer Jiří Olšák říká: "Rudolfe, švestky už jsme očesali, je potřeba slézt ze stromu a makat."
Zatímco před olympiádou dostával měsíčně deset tisíc a prakticky ho živila přítelkyně Eva, tehdy barmanka na pražské Štvanici, dnes si na peníze nestěžuje. "Není to pecka, ale vydělávám o dost víc," řekne neurčitě. Město Mělník, které proslavil, ovšem nepřidalo ani korunu. "Chtěli jsme koupit jeden barák a udělat v něm nejen boxerskou tělocvičnu, abych se cítil jako doma a nemusel jezdit do Prahy. Jenže papaláši na radnici se ke mně chovají macešsky," rozohní se.
Rameno vyléčil a plánuje, jak v příštích dnech zase začne boxovat. Mluví sebevědomě, ale takový byl vždycky. "Ze stříbra se dalo vytřískat víc, byl jsem nezkušený. Ale počkejte, až to rozcuchám za dva roky v Aténách."
