„Když si vzpomenu na loňský mítink ISTAF v Berlíně, který se koná na olympijském stadionu, strašně mě to tam nakoplo. Nevím, co to se mnou udělá doma. Je ovšem paráda, když lidi řvou a roztleskávají vás před pokusy. Doufám, že to ukočíruju a projeví se to na kvalitě mého výkonu,“ přeje si 34letá sportovkyně.
Před necelými dvěma týdny jste v Praze na republice hodila o 1,5 metru méně, než je vaše letošní halové maximum. Čím to?
Ten závod mi absolutně nevyšel. Přijela jsem hodit sedmnáct metrů, měla jsem formu. Vůbec nevím, co se stalo, že jsem to nedokázala. Ani trenér (Petr Stehlík) si to nedovedl vysvětlit.
Zradila vás technika pokusů?
První dva jsem vyhodila mimo výseč, nebyly povedené. A pak už jsem se nechytla. Celý ten mistrák byl takový můj omyl. Řekli jsme si, že na to musím zapomenout. Tréninky byly teď dobré, pokud nezazmatkuju, měla bych v Praze hodit mezi 16,5-17 metry. Otázka je, jak vstřebám atmosféru.
Trénujete nyní pouze v Praze?
Ano, do Pardubic teď jezdím jenom do práce. Tam se zatím stejně trénovat nedá, maximálně na sokole do sítě, ale to je stejně k ničemu, když pak nevidíte, kam to letělo. Je to pro mě docela finančně náročné, co jsem se vrátila ze soustředění v Jižní Africe, jezdím třikrát čtyřikrát do týdne do Prahy na trénink a pak se vracím. Ale má to smysl, v Praze jsou skvělé tréninky, připravovat se s Láďou Prášilem nebo Tomášem Staňkem, našimi nejlepšími koulaři, je úžasně motivující. O víkendu navíc navštěvuju rodiče ve Vlašimi, tam chodím i do posilovny.
Nemůže vám únava z neustálého pendlování uškodit?
Samozřejmě by bylo ideální se pořádně vyspat a pak si jít v klidu zatrénovat, ale nějak si zkrátka vydělávat musím. Baví mě jezdit autem, takže s tím nemám až takový problém.
Jana KárníkováNejlepší česká koulařka tohoto tisíciletí. Mezi ženami dokázala ve své hlavní disciplíně získat dvanáct mistrovských titulů venku a deset v hale. Její osobní rekord má hodnotu 17,30 metru. Kárníková pochází ze sportovní rodiny, narodila se 14. února 1981 ve Vlašimi, kde pod dohledem matky s atletikou začínala. Závodí za Hvězdu SKP Pardubice, kde má na starosti rovněž PR a marketing. Jejím trenérem je Petr Stehlík. |
Na velké závody jste měla v posledních letech nehoráznou smůlu. Často vás vyřadila nějaká nemoc...
...nebo jsem splnila limit těsně po nominaci (na ME 2012 v Helsinkách).
Snažíte se trochu „schovávat“, abyste před ME něco nechytila?
Nechodím vyloženě mezi lidi, ale v práci se kontaktu s nimi nevyhnu. Nedávno jsem brala antibiotika měla jsem nateklé hlasivky a čtrnáct dní jsem mluvila jako kačer Donald. Teď už je to mnohem lepší.
Je pro vás domácí šampionát satisfakcí za předchozí strázně?
Satisfakcí bych to nenazvala. Pobavilo mě, když mi na Dukle povídali: když ne teď a tady, tak kdy jindy? Těší mě, že tam mohou být moji přátelé a rodina. Jsem ráda, že to klaplo, snad se mi povede výkon v den D.
Kolikátý v evropských tabulkách je váš pokus 16,75 metru z přeboru v Jablonci počátkem února?
Měl by být třiadvacátým v redukovaných - z každé země mohou závodit maximálně tři koulařky.
Proházet se skrz kvalifikaci tedy bude dost obtížné.
To určitě. Záleží na tom, jak se sejdou okolnosti. Sedmnáct metrů by na postup mělo stačit. Fyzicky jsem připravená dobře. Půjde o to, co hlava, jestli nějak nezazlobí.
Máte mezi soupeřkami ze zahraničí nějaké kamarádky, které v Praze ráda uvidíte?
Vrhači jsou obecně přátelští, vycházíme spolu úplně v pohodě. Pozdravíme se, ale že bychom se nějak kamarádili, to zase moc ne, přece jen se potkáme tak čtyřikrát, pětkrát do roka.
