Sní o tom, že v Riu odehraje poslední zápas kariéry. „Ve světovém měřítku není moc hráčů, kteří hráli na třech olympiádách. Chtěl bych být jedním z nich,“ vyslovuje svůj sportovní cíl sedminásobný mistr republiky a čtvrtfinalista červnových Evropských her v Baku.
Jak daleko je pro vás v tuto chvíli olympiáda v Riu?
Docela dost, teď jsem na 63. místě světového žebříčku. Kvalifikace se uzavírá v dubnu příštího roku, postoupí prvních třicet čtyři hráčů z redukovaného pořadí. Tam bych se vešel, ale věc má háček - o pět míst přede mnou je od srpna Milan Ludík a z Česka může jet na hry jen jeden hráč. Takže potřebuju sbírat body.
Z úvodu kvalifikačního období máte jedno semifinále a jedno čtvrtfinále, ale v létě se něco zadrhlo a dostal jste se maximálně do druhého kola. Čím to?
Ještě jsem si přivezl dobré body z velkého turnaje družstev v Číně, tudíž mám tři výsledky, které se mi počítají. A jelikož se v konečném kvalifikačním účtu počítá deset nejlepších výsledků, potřebuju ještě sedm dalších. Ale je pravda, že na šesti letních turnajích jsem se daleko nedostal. Vysvětluju si to tak, že ani v létě rok před Pekingem nebo Londýnem se mi moc nedařilo - šlo mi to zjara a pak jsem se rozjel až na podzim.
Od čtvrtka budete hrát na turnaji v Sofii - je to dobré místo na rozjezd?
Mohlo by být, mám poměrně dobré vylosování. Dostat se tam do semifinále nebo finále by bylo prima, pro jakousi jistotu bych měl hrát třetí kolo.
Zmínil jste Milana Ludíka, který vás v srpnu na žebříčku předhonil, je o sedm let mladší. Je nižší věk v badmintonu výhoda?
Může být, ale nemusí. Milan žije už asi pátým rokem v Dánsku, kde má dobré tréninkové podmínky, má našlápnuto. Trochu mi to připomíná moji situaci před olympiádou v Pekingu - tenkrát jsem kvůli jedinému místu na hrách sváděl souboj s tehdejší jedničkou Honzou Fröhlichem, který je o pět let starší. Teď se to otočilo, ten „stíhaný stařec“ jsem já a na turnajích se na mě dotahují kluci, kterým je jedenadvacet a ani je neznám.
Vy se ale nedáte, že? Vždyť vám bude v prosinci teprve třicet...
Samozřejmě se snažím tomu bránit a zlomit zápasy ve svůj prospěch. Z uvedených příkladů vyplývá, že obměna generací je ve sportu jaksi přirozená, já chci ale dokázat, že ještě nejsem na odpis.
Petr Koukal s přítelkyní biatlonistkou Gabrielou Soukalovou
V minulosti jste překonal rakovinu varlat - nepodsouvají vám lidé, že sportovní výsledky nejsou tolik podstatné, neboť jste svoji životní bitvu už vyhrál?
Ano, bylo to blbé a složité období, pro mě velmi zásadní, to ale nijak nesnižuje moji touhu po dobrém výsledku na kurtu. Jasně, že když jsem se léčil, tak jsem neřešil, jestli budu vyhrávat nebo ne. Jenže když se uzdravíte, tak brzy přemýšlíte jako dřív; není přece niž důležitějšího než vyhrávat zápasy! A možná je ta touha ještě silnější než dřív. Až večer po zápase, když si dáte pivo, tak procitnete a víte, že jsou i důležitější věci.
Jak je to s vaší sportovní touhou teď?
Mám obrovskou chuť dostat se na třetí olympiádu, protože v celosvětovém měřítku není moc badmintonistů, kterým se to povedlo. Pro mě by to byl úžasný výsledek, pak budu moci s reprezentací skončit. Kvalifikace poběží až do dubna, mám tedy poměrně dost času - teď mě čeká šest turnajů v Evropě, tudíž žádné náročné cestování, takže věřím v další body.
A co když to s kvalifikací do Ria nevyjde?
Konec světa by nenastal, není to zase nic tak zásadního. Ale sen je to hezký, ne?
Jak se na to tváří vaši přátelé a známí?
Myslím, že mě chápou a přejí mi. Pak jsou ale ti, kteří mě tolik neznají, a ptají se: Co je s tebou? Ty jsi teď na domácím žebříčku až dvojka? Jenže já vím, že olympijská kvalifikace je opravdu dlouhá a všechno se ukáže až na konci - proto zachovávám klid.
