Ze současného mužstva Mlékárny zažil titul jen Petr Welsch a 37letý skokan Jaroslav Kovář. Proti Nymburku se zaskvěl jen skvělým blokem na vysoko letícího Johnsona. „Měli jsme tehdy ideální sestavu, každý post kvalitně zdvojený, skvělé střelce Jelínka, Sanderse nebo Lapova a kouč Růžička byl hlavně výborný psycholog, dokázal mužstvo stmelit. Tři cizince začlenil do mužstva stejně dobře jako české hráče. Utvořil v týmu takovou atmosféru, aby se nám hrálo v pohodě. Hru nijak nesvazoval signály, což silným individualitám vyhovovalo,“ chválil Kovář Růžičku.
Ten měl ve středu navzdory úspěchu i výhrady. Chtěl vyhrát o mnohem víc. „Vítězství o pětadvacet by před sobotní odvetou na soupeři určitě nějaké stopy zanechalo, navíc Bošnjak i oba Američané na sebe měli navzájem nějaké řeči. Takhle jsme jim dali do odvety větší šanci,“ rozebíral.
Cizinecká legie Kunína skutečně nebyla v pohodě. Při timeoutu ve druhé čtvrtině, kdy hosté nezvládali útok do domácí zóny, Bobb mrštil ručník po Bošnjakovi a známým anglickým výrazem na čtyři písmena poslal spoluhráče do …
Vzápětí odešel z lavičky. Bošnjak, který v první půli skoro každý míč zužitkoval v body (celkem 20), po změně stran od Bobba s Warrickem téměř nedostal přihrávku. „Byla to chyba, že jsme přes Mária nehráli a nevyužili jeho potenciál. Jenže tady byl mezi týmy rozdíl. My máme Američany na křídle a oni taky chtějí dávat body a problém je v tom, že se někdy nevzdají osobních statistik ve prospěch týmu a účelné hry. Říkám jim to, ale jejich povaha je v tomhle obtížná. Nymburk má z hlediska sestavy výhodu, že má Američana (Whitfielda) na rozehrávce, odkud sice nastřílí taky dvacet bodů, ale na dalších čtyřicet přihraje,“ podotkl Zdeněk Janík, po utkání smutný kouč Mlékárny.
Věděl, co říká. Whitfield je ten, kdo dělá rozdíl. „Dokázal celý tým vyburcovat a táhnout, i když se někomu nedařilo. Stmelil mužstvo na hřišti i mimo ně, v tomhle duchu se nesla celá sezona,“ vzpomněl jeho bývalý spoluhráč Kovář na minulý ročník, kdy až do zranění Bobba Kunín pravidelně porážel našlapanou Opavu.
Jiřího Růžičku mrzelo, že mu jeho hráči vyvrátili strategii, že výsledek se dělá obranou. „S takovou obranou bychom nikde venku ani v play-off nevyhráli. Tak útočně nejde hrát,“ mračil se. Přesto byl rád, že mu ve druhé čtvrtině vyšla dosud nevyzkoušená zóna (“Dostávali jsme moc laciných košů, musel jsem něco změnit.“) a že ve třetí čtvrtce Votroubek slušně pokrýval Bošnjaka. „Ale on může bránit ještě o padesát procent líp. Bošnjaka jsme zastavili už zónou a pak si to nechal otrávit, nebyl tak aktivní. To rozhodlo.“
Oba týmy byly nuceny nasadit zónu i kvůli potížím s fauly opor. „Naši hráči stejně jako hosté byli líní bránit na nohách a pak dělali hloupé fauly rukama,“ kritizoval Růžička. Jeho protějšku rovněž vadila velmi špatná obrana a také velký počet ztrát Kunína.
