Na šampionátu vám k medaili stačilo vyhrát jen jeden zápas, čtvrtfinále s Chorvaty. Neslyšíte úšklebky?
Lidé to mohou takhle brát. Ale ono to nebylo jedno utkání. Nejlepší čtyři týmy z dlouhodobé Evropské ligy postupovaly přímo do čtvrtfinále a všechny se o to snažily. Nám se to podařilo.
Chorvaty jste porazili 3:2 na zápasy, byly to nervy?
Já jsem byl před zápasem nebývale nervózní. Ale říkal jsem si: Přece to nemůžu podělat! Když se Chorvati dostanou do amoku, začnou křičet a létat, hrají emoce. Ale vyhrál jsem nad Tošičem první set a uklidnil jsem se.
Vy umíte porazit kohokoliv ze světové špičky, ale mezi jednotlivci máte zatím jediný bronz z mistrovství Evropy. V čem je problém?
Nikdy jsem neměl osobního trenéra. Přecházel jsem z mužstva do mužstva a radilo mi víc lidí. Přineslo to i pozitivní impulzy, ale každý trenér má svou linii. Každý mi chce pomoci, ale každý jinak.
Míváte z toho někdy v hlavě zmatek?
Ano, rady se neshodují. Hodněkrát jsem seděl na pokoji a přemýšlel, jak dál, co dělat jinak.
Proč nemáte vlastního trenéra?
Vím, že je nejlepší mít s sebou na turnajích někoho, komu věříte. Ale nemám jinou možnost. Nemůžu si dovolit trenérovi platit letenky a ubytování.
V červnu vás čekají závěrečné turnaje japonské ligy, kde se hraje o miliony. Třeba na to vyděláte...
Záleží, jak skončím. Eventuálně by se mohlo něco udělat. Ale nejde odehrát všechny turnaje super. Je fakt, že zatím můžu i vyhrát. I když to by si vedoucí Korejec Kim Tchek-so musel zlomit nohu...
