Izraelský judista Tal Flicker

Izraelský judista Tal Flicker | foto: AFP PHOTO / HO / IJF, Profimedia.cz

KOMENTÁŘ: Sportovní „rovnost“ v praxi? Jsi z Izraele. Tak nejsi nic

  • 97
Tal Flicker je judista. Žádný nazdárek, a tak má letos už bronz z mistrovství světa, ve světovém žebříčku je ve své kategorii číslem 2, a teď ve čtvrtek dokonce vyhrál prestižní turnaj grandslam v Abú Zabí. Když ale jako vítěz stál na stupních, měl smutný, nepřítomný výraz.

Nehleděl na vlajky, tak jak to v této situaci velí úcta a slušnost, a do pro něj anonymních tónů si pobrukoval „svá“ slova. Byl to tak silný obrázek, že záběry z vyhlašování vysílala CNN. Probíraly ho respektované britské deníky. A dokonce o něm mluvili i politici.

Tal Flicker je totiž z Izraele, tedy ze státu, který je pro většinu arabského světa jen bílým místem na mapě. Pohrdá jím, modro-bílá vlajka s Davidovou hvězdou v něm vyvolává stejné emoce, jako když před býkem máváte rudým hadrem.

A tak Flicker a dalších jeho 11 krajanů nesměli v Abú Zabí na tatami vlézt v kimonu s izraelskými symboly a místo jejich zapovězené hymny se v případě triumfu hrála hymna Mezinárodní federace juda, stejně to bylo i s vlajkou.

Co na tom, že judo ve svém překladu znamená „jemnou cestu“, že i etický kodex federace je plný idejí, a tak se v něm píše: „Mezi účastníky nesmí docházet k diskriminaci na základě rasy, pohlaví, etnického původu, náboženství, filozofických nebo politických názorů...“

Jsou to jen slova na papíře. Zato ropné dolary od šejků za pořádaní jednoho z pěti největších turnajů světa jsou pro bafuňáře z federace mnohem konkrétnější a působivější než nějaké abstraktní morální hodnoty.

Než Abú Zabí donutit respektovat elementární pravidla sportovní etiky, než jim případně sebrat pořadatelství a ztratit jisté bohatství, je lepší nectít vlastní „zákony“.

S Izraelci v buse nejedeme!

A tak si musel Flicker na stupních vítězů připadat jako vyhnanec ze země nikoho. Přesto vzdoroval, a tak si slova izraelské Ha-Tikvy zpíval sám, navzdory „hluku v pozadí“, jak nazval hranou hymnu federace juda.

Nesportovní svět byl rozezlen, v mnohých komentářích se psalo o „zneuctění sportovního ducha“, o „hanbě a pokrytectví“. A aby se náhodou vlivní a bohatí lidé z emirátu Abú Zabí nerozezlili, nebyl Izrael dva dny výslovně jmenován na oficiálních stránkách Mezinárodní federace juda v pořadí v žebříčku národů.

Teprve až později se zmínka o Izraeli objevila. A světe, div se – i s vlajkou!

Je paradoxní, že se to v Abú Zabí i v jiných arabských centrech hemží všemožnými lokály, kde alkohol teče proudem a kam Alláh (zřejmě) nevidí. Je pak smutné, že náboženskou disharmonii nelze překročit v oblasti, kde by to mělo být automatické, tedy sportu. A ještě smutnější je, že jde o dlouhodobý jev, který je často tolerován silnými sportovními organizacemi včetně Mezinárodního olympijského výboru.

Každé čtyři roky se na letních hrách objevují případy, kdy sportovci z muslimských zemí nevstupují do ringu či bazénu, pokud jim cestu zkříží izraelský sok. Legendou je Araš Miresmaejlí z Íránu, jenž coby dvojnásobný mistr světa v judu vzdal v Aténách před prvním kolem. Ale íránská vláda mu stejně vyplatila 125 tisíc dolarů, což byla odměna za zlato. Loni v Riu zase libanonská výprava odmítla jet s Izraelci na slavnostní zahájení. Když viděli, že se nenávidění blíží k autobusu, zatarasili dveře.

Egyptský judista El Shebaby se pak nepoklonil a nepodal ruku Izraelci Sassonovi...

Ano, že někdo vzdá klání předem, byť kvůli náboženství, je vlastně jeho svobodnou volbou. Že však někdo kvůli výhodnému byznysu popře vlastní čest a svěří pořadatelství „nepřizpůsobivým“, už nikoliv!


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž