„Sami jsme si říkali, že to snad nikdy neskončí,“ říká Kukrle, kterému ale nakonec etapový závod v Polsku přinesl jeden z nejvýraznějších úspěchů dosavadní kariéry. Poté, co ovládl druhou etapu nakonec celý závod vyhrál.
Co se vlastně stalo, že se první etapa nedojela?
Rozhodčí ji zastavili kvůli nehodě. Motorkář se na trati srazil se sběrným vozem, bylo potřeba, aby se tam mohly dostat sanitní vozy a my tam měli ještě jednou přejíždět. Asi pochopitelné rozhodnutí, i když třeba my bychom pochopitelně raději jeli dál.
Kukrle udržel žlutý trikot na cyklistickém závodu Kolem Mazovska |
Jak to vypadalo v závodě?
My jsme jako tým právě v tu chvíli už nějakých šedesát kilometrů na špici tahali, abychom dojeli skupinku uprchlíků a asi by se nám to povedlo a šlo by se do hromadného spurtu.
Takže jste spíše litovali?
Přesně tak, o to víc nás překvapila reakce některých týmů, jejich závodníci byli rádi, že se dál nejelo. Bylo to trochu zvláštní stejně jako to, jak se závodilo.
Jak to myslíte?
Po tak dlouhé době, kdy se nezávodilo, bych čekal, že všichni budou chtít jet nadoraz. Tak to ale vůbec nebylo, snad po po pěti kilometrech dva lidi odjeli a za nimi se nezávodilo. Naštěstí to o dva dny později přišlo.
Nejdřív ale přišla krátká, jen dva a půl kilometru dlouhá časovka, která tak byla vlastně úvodem do závodu. Od ní se asi nedalo čekat, že výrazně promluví do budoucího celkového pořadí.
S tím souhlasím, ale přesto jsem chtěl být nahoře, abych se v celkovém pořadí držel někde v dohledu. Dojel jsem osmý, celkově byl před další etapou devátý, což nebyla špatná výchozí pozice.
Pak přišla etapa, kterou jste vyhrál. Už jste naznačil, že se konečně začalo závodit, jak to tedy vypadalo?
Jelo se opravdu rychle, za první hodinu jsme najeli 55 kilometrů a jelo se opravdu nadoraz. Několikrát jsem si říkal, že se zpomalí, ale ne. Člověk se snažil být ve střehu, kdyby přišlo něco důležitého, ale bylo to náročné. Jednou jsem měl pocit, že bych měl být vpředu, pět minut jsem peloton táhl a pak to půl hodiny rozdýchával.
Michael Kukrle ze stáje Elkov-Author se snaží uniknout zbytku startovního pole Czech Tour.
Kdy přišlo rozhodnutí?
Po nějakých 70 kilometrech ujelo 17 lidí. My tam měli Michala Schlegela, několik silných týmů tam také bylo, takže jsme nemuseli jet. Jenomže Estonci a Italové začali náskok sjíždět, povedlo se to a nějakých třicet kilometrů před cílem jsem zbystřil, že se bude nastupovat a že by se případně dalo odjet. Na druhý pokus se nám to povedlo společně s Danem Turkem a Polákem Bernasem.
Chvíli to ale vypadalo, že ani ten nebude úspěšný.
Je pravda, že tři čtyři kilometry jsme jeli jen kousek před balíkem a někteří se nás snažili dojet, ale nikomu se to nepodařilo, a protože jsme výborně spolupracovali, tak balík nakonec odpadl a my vpředu zůstali ve třech.
Taktika na dojezd?
Vyzkoušel jsem si ji v cíli předposledního okruhu, který byl zároveň rychlostní prémií. Tam na mě vyšlo, že jsem šel do spurtu z první pozici, což vzhledem k protivětru nebylo výhodné a také se to ukázalo. Tehdy jsem si řekl, že tudy cesta nevede a že to v cíli udělám jinak. Povedlo se, Bernas si na nás s Danem sice věřil, ale my jsme se za ním vyvezli a tak neměl šanci.
Poslední den takového závodu, v němž vezete žlutý trikot, je asi hlavně o tom, aby ho tým pro svého kolegu udržel. Jak to bylo tentokrát těžké?
Přesně tak. Nechtěli jsme si hlavně nechat ujet silné lídry některých týmů, což se podařilo. V tomhle nám hodně nahrává kvalita a zkušenosti našeho družstva, tady jsme v tom byli nejlepší a kluci to zkušeně hlídali. I když pozor si člověk musí dávat, může přijít třeba pád...
V Polsku a konkrétně v tomto etapovém závodě se týmu daří, dokonce na plakátě pro ten letošní je jeden z vašich kolegů a už před závodem jste se s tím plakátem nechali hrdě fotit. Jak vás Poláci vůbec berou, když jim berete výhry?
Pořadatelé s námi počítají a asi jsou i trochu rádi, že závod nebývá jen soubojem polských cyklistů. Na plakátě pro letošní ročník byl Michal Schlegel a pro příště třeba bude někdo jiný. Jezdíme tam rádi.
Třeba Alois Kaňkovský, který vyhrál celý závod před třemi lety, nebo vy jako letošní vítěz.
To nevím, ale pro mě opravdu dobrý závod. Jel jsem ho s Elkovem zatím dvakrát a vždycky byl v týmu, který měl vítěze - před třemi letos Kaňkovského a letos mě.
Jak se člověk vůbec připravoval v tak netypickém období na to, že zase začne závodit?
Různě podle období.
Vám prý koronavirus trochu i pomohl v tom, že jste mohl být doma ve chvíli, kdy se vám narodila dcera?
Možná trochu jo, i když na druhé straně bych závodil rád. Dcera se narodila začátkem dubna, do té doby jsem trénoval hodně vytrvalost. Pak jsem si po jejím narození trochu orazil a trénoval jinak, abych potom znova zabral a zkusil to naladit tak, aby to v závodě bylo dobré. Závod ukázal, že si to sedlo.
