„Na kurtu jsem byla kolikrát úplný blázen. Ale v civilu jsem jiná. V běžném životě jsem opravdu slušnej člověk,“ říká se smíchem 29letá Kleinová, jejíž žebříčkové maximum je 41. místo.
Takže třeba na úřadě vás nic z míry nevyvede?
Tam ne. Ale nedávno jsem dostala pokutu a rozbrečela jsem se, protože jsem si šetřila peníze na vánoční dárky. Až jsem si pak nadávala, že je to zbytečné. Jenže ti policajti mě prostě rozbrečeli.
Váš pláč je neobměkčil?
Ne. Možná to pak bylo ještě horší.
Možná si řekli: Dcera herečky, ta to na nás hraje.
Nevím. Tímhle jsem se nikdy neoháněla. Je to zbytečné, ono vám to kolikrát spíš ublíží. Jako s tenisem: někteří lidé mají představu, že si můžu dovolit zaplatit cokoliv.
Je to tak, že pokud se tenista nepohybuje v úplné špičce, neodchází ze hry zajištěný?
Já si mohla koupit byt, na rozdíl od spousty holek v mém věku. Ale rozhodně to není tak, že bych už nemusela nic dělat. Začala jsem trénovat, k tomu přibrala komentování na Eurosportu. To je ale víc zábava.
Baví vás teď komentování tenisu ještě víc než samotné hraní?
Teď jsem měla kolem Vánoc hroznou chuť si jít zahrát, když jsem viděla holky na kurtu. Něco takového jsem cítila asi po roce. Jestli mě baví komentování víc? To se nedá říct. Hraní je strašný tlak na zdraví i na psychiku, zvlášť když se nedaří.
Sandra KleinováNarozena 8. května 1978. Dříve tenisová profesionálka (1993–2005), nyní televizní komentátorka. Na ženském žebříčku byla nejvýše na 41. místě, na grandslamech postoupila nejdále do 3. kola na Australian Open 1997. Její matkou je herečka Andrea Čunderlíková, známá rolí Iny ze seriálu Nemocnice na kraji města, otcem muzikant Ladislav Klein, strýcem bývalý tenista Jiří Hřebec. V květnu čeká narození potomka. „Nebudu hrotit, aby z ní za každou cenu vyrostla Martina Navrátilová.“ |
Poznáte na sobě dobrou a špatnou formu i teď, za mikrofonem?
Určitě. Jsou dny, kdy se mi věty skládají nějak líp. Třeba se mi stávalo, že přišlo pět dobrých mailů a jeden špatný. Úplně mě to vykolejilo. Ženský hlas je navíc jiný. Lidi u nás si na to asi ještě nezvykli. Vždyť komentování bylo čistě mužské povolání.
I kvůli tomu vám chodily ošklivé maily?
Nikdo mi nikdy nenapsal, že říkám o tenisu nesmysly. Spíš jde o můj hlas, o emoční projev. Třeba kdybych si víc věřila, měla bych projev ostřejší. Ale to je těžké. Soustředím se hlavně na to, abych místo informací nežvanila bláboly. Navíc jsem strašně nervózní.
Jako u tenisu?
Je to podobné. Má to stejný průběh. I s návštěvou oné místnosti. (smích)
Jak na sobě jako komentátorka pracujete? Třeba víc čtete, abyste si rozšířila slovní zásobu?
Což o to, já jsem vždycky hodně četla. Spíš bych měla cvičit práci s hlasem, s emocemi. Taky ale nemůžu popřít sama sebe.
Hlídáte si v tom, co říkáte, i určité meze bulvárnosti?
Samozřejmě. Dvakrát si rozmyslím, než něco řeknu. Mluvit o soukromí českých nebo slovenských hráčů? Do toho bych nešla. Zvlášť o věcech, které by mohly vyznít negativně. Nebylo by to fér. Navíc se s těmi lidmi pořád vídám.
Takže si ještě nikdo nestěžoval, co jste to na něj práskla?
Jenom jednou. Někdo na kurtu hodil raketou, až si málem vyrazil oko. Připomnělo mi to kolegyni, která se takhle kdysi zranila. Nejmenovala jsem ji, ale řekla jsem, že s tímhle si člověk musí dát pozor. Že podobná zranění se už stala. Ta konkrétní holka mi pak říkala: Mluvila jsi o mně, viď? Ale nebylo to ve zlém, smála se. Dávám si pozor, nechci nikomu ublížit.
Už se vám stalo, že by vás některý zápas pohltil stejně, jako když jste sama hrála?
Jistě, třeba duel Agassiho s Baghdatisem na US Open 2006, když Andre končil. Nebo poslední finále Turnaje mistryň. U něj jsem jen tak funěla, musela jsem si občas vypnout mikrofon, a kroutila hlavou. A jindy, když Federer zahrál na Roland Garros neuvěřitelný míč, ze mě málem vyšlo sprosté slovo. Řekla jsem: To si dělá... (smích) Naštěstí jsem si rychle dala ruku před pusu.
Ale zachránila jste to.
No jo. Ještě k tomu pohlcení – já se na tenis vždycky ráda podívám. Když jsem byla před rokem a půl oslovena, jestli si spolukomentování nechci zkusit, odpověděla jsem: Proč ne? Byla jsem zraněná, na tenis bych stejně koukala.
A už jste u toho zůstala.
Protože ohlasy byly vesměs pozitivní. Když jsem hrála v létě svůj poslední turnaj v Přerově, přišli za mnou pánové, kteří si chodí večer zahrát jen tak pro radost. Řekli mi, že se jim to líbí. To mě těšilo. Pokud bych cítila, že převládají negativní reakce, nechala bych toho. Každopádně je to risk. Jdete s kůží na trh.
Bylo tohle pro vás nejtěžší?
Je těžké si zvyknout na technické věci okolo. Uvědomit si, kolik toho stačím říct za dvacet vteřin. Nebo že když mám deset vteřin do konce, tak že se opravdu stihnu rozloučit. Ze začátku jsem panikařila. Ježišmarjá, vždyť nestihnu říct ani na shledanou! Jsou holt věci, které mě vykolejují.
Nej ženského tenisu podle Sandry KleinovéNejvětší fintilka Největší srandistka Největší vztekloun Nejkamarádštější hráčka Nejlepší zápas Nejpodivnější rituál |
Jsou i takové, za kterými si pevně stojíte, ačkoli hodně lidem vadí. Jako to, že zásadně nepřechylujete ženská jména?
Za to jsem kromě svého hlasu slyšela nejčastější kritiku. Ale já to nedělám z žádného vzdoru. Jsem tak zvyklá. Žádná Williamsová, ale Williams. Podle mého si na to už lidé zvykají. A taky vím, že mně by bylo docela protivné, pokud by mi v cizině komolili jméno třeba na Klein.
Ale když bylo v roce 2006 hokejové mistrovství v Rize, místní přepisovali jména hráčů z Crosby na Crosbis, Kaberle na Kaberleis a hokejisté se tomu jen smáli.
Někdy se tomu člověk směje, ale já si pamatuju, jak se holky před pár roky při Czech Open divily, když viděly svá jména zkomolená v novinách. Tehdy jim to legrační nepřišlo. Ptaly se: Co to jako je?
Mně se taky přechylování nemusí líbit. Ale jednou je to až na výjimky norma, tak s tím nic nenadělám.
Jenže v nových pravidlech češtiny je to myslím daleko benevolentnější. A vůbec – co moje bývalá tenisová kolegyně Adriana Gerši? Je to Češka jako poleno, ale nikdy nikdo jí neřekl Geršiová. Tak proč to přidávat cizinci?
Připadáte si v téhle věci jako bojovnice?
Ne, já jsem bojovala celý život, nejvíc sama se sebou. (smích) Nedělám z toho dogma. Když se bavíme s klukama z Eurosportu, jen se špičkujeme. Říkají mi: Jde hrát Bartoliová. A já na to: Která? Tu neznám. Myslíš Bartoli?
Když jsme u komentování – jak by popsala Sandra Kleinová komentátorka Sandru Kleinovou tenistku?
Blázen? (smích) Limitovaný ne úplně dobrou technikou. Nahrazovala jsem to zarputilostí a možná až příliš velkou ctižádostí. Takže jsem se i s tím příšerným servisem a forhendem nakonec někam dohrabala.
Neřekla by komentátorka Kleinová o tenistce Kleinové, že měla na víc?
Byla jsem schopná na ty nejlepší vymyslet, co hrát. Málokdy jsem to ale byla schopná realizovat. Byly chvíle, kdy jsem měla na víc. Řekla mi to i máma Martiny Hingis.
O co šlo?
Sama sebe jsem zbrzdila věcmi v osobním životě. Jako normální holka jsem přestala myslet jen na tenis. Zamilovala jsem se. Trápení okolo vztahu se mi přenášelo na kurt, výsledky proto byly horší. Ale to je přece život. Člověk se tím taky učí. Taky jsem chtěla vyhrát Wimbledon, ale lepší jsem být už holt asi nemohla.
