Popáté se dočkala. "A snažila jsem si užít atmosféru. Strašně jsem se na první finále těšila," přiznala čtyřiadvacetiletá výškařka z Tábora. V hledišti ji potěšily české vlajky. Ale nervozitě se stejně neubránila. "Já jsem prostě nervák," smála se.
Soutěž začala úspěšným prvním pokusem na 180 cm. Když pořadatelé zvedli laťku o pět centimetrů výš, dolehla na ní nervozita nejvíc. "Měla jsem trochu trému, nemohla jsem chytit rozběh," přiznala. Na třetí pokus se nahecovala. V duchu si řekla: To snad není možné, abys to neskočila.
A vyšlo to. "Věřila jsem si."
Doufala, že když v Madridu pár výškařek z absolutní špičky chybí, mohl by se jí povést nějaký výsledek. Moc chtěla mezi nejlepší. Po postupu z kvalifikace si řekla: A máš splněno.
Jenže před finále měla menší obavy. Už dlouho ji trápí bolavý úpon v boku, navíc byla před šampionátem nemocná.
"Dík doktorům, dali mě dohromady. I když ideální to nebylo," přiznala Iva Straková. Po mistrovství republiky v Praze kvůli nemoci netrénovala. V Madridu ji už ve finále trochu scházely síly. Na 192 cm už nestačila. "Ale třetí pokus byl docela nadějný," povzdechla si.
Sedmé místo bere všemi deseti. Ale... "Se 192 cm by to bylo lepší, výkony nad 190 se počítají víc," přiznala pohledná blondýna, kterou trénuje dvojice Jaroslav Kovář a Jiří Nejedl.
