Když vládnou emoce, jde i o život

Praha - Ta touha mučí sportovce neuhasitelným pokušením. Tepe mu v hlavě. Vyhrát, vyhrát, vyhrát... Co všechno je člověk schopný pro vítězství udělat, když ho důležitost sportovního klání docela posedne? Když propadne svým emocím? Dost. A v současnosti asi víc než kdy předtím.

Slavia - Třinec, Vladimír Sobotka - Otřesený hokejista Slavie Vladimír Sobotka po zákroku jednoho z třineckých hráčů ve druhém čtvrtfinálovém utkání play-off hokejové extraligy. | foto: Michal Kamaryt, ČTK

"Jestli je sport agresivnější než dřív? Nedá se to oddělit od vývoje ve společnosti. Takže ano," říká sportovní psycholog Michal Šafář.

"Vstupují do toho ekonomické faktory, bezohlednost tedy vzrůstá." Jen si vzpomeňte. Šílené minuty, během kterých ležel slávistický hokejista Sobotka v bezvědomí po ostrém střetu se soupeřem. Následná honička mstitele Žižky. Náraz Fina Ruutua do Jágra na olympiádě.

"Hráči by se měli respektovat. Kdybych chtěl, tak takhle zabiju kohokoliv," zlobil se Jaromír Jágr.

"Jsem živou reklamou na to, aby se takové zákroky nedělaly," tvrdí Tomáš Zelenka, který před pěti lety po střetu s protihráčem Moravou ochrnul na spodní část těla.

Někdy jde vážně o život. To když třeba v NHL Kanaďan Bertuzzi hanebně strhl soupeře Moorea na led a tam ho mlátil jako zběsilý, až mu zlomil několik krčních obratlů.

Nebo nedávno, na olomouckém stadionu během zápasu první ligy. Prostějovského Fojtíka domácí divák tak dlouho provokoval, až ho hokejista sekl holí. Fanoušek málem přišel o oko. Vyšetřovatel následně obvinil hráče z ublížení na zdraví, Fojtíkovi hrozilo až osm let vězení.

Smrt i ukousnuté ucho Sport nemusí být jen neškodné kočkování. V roce 1968 hokejistu Billa Mastertona napadli surově dva soupeři naráz. Masterton upadl hlavou na led, zemřel pak na zranění mozku. Tak vypadá sportovní horor.

Jedním z nejslavnějších emočních "úletů" je kousek boxera Mikea Tysona.
Přímo během duelu s Holyfieldem ukousl soupeři v ringu ucho. Sportovci snášejí obrovský tlak.

Úspěch vyžaduje vlastní ctižádost, ale i tým, sponzoři, bouřící fanoušci.
Nepodlehnout tomu? Těžké. K hrůzným řešením pak nesahají jen muži, ale i ženy.
Před olympiádou v Lillehammeru dospěl konkurenční boj mezi americkými krasobruslařkami Kerriganovou a Hardingovou tak daleko, že ta druhá vymyslela děsivý plán: grobián s tyčí měl Kerriganovou zmrzačit. Dívka se však z útoku naštěstí otřepala.

"U žen se projevuje agresivita jinak. Ale nedá se říct, že by byla menší," tvrdí Šafář. "Jistě, přímé fyzické agrese je opticky méně, ale o to více je zase agrese nepřímé – intrik, pomluv, nespolupráce."

Psycholog upozorňuje, že když sportovec není schopen ukočírovat své emoce, pořád se na tom dá pracovat.

"Využívá se dechových cvičení, relaxace, imaginace. U těch impulzivnějších hledáme způsoby, jak negativní emoce nechat vyjít ven tak, aby nenarušily výkon. Mohou si nacvičit představu, že vydechují plameny, nebo si třeba třikrát bouchnout hokejkou o led," popisuje Šafář.

Piloti formule vědí, že mohou ve voze zemřít

Barcelona, Praha (jap) - Šílenou rychlostí se ženou za slávou – ale někdy i za smrtí. Když se jeden pilot formule 1 cítí v ohrožení, že ho druhý předjede, stačí udělat nešikovný úhybný manévr a ve vteřině jsou v ohrožení oba.

"Všichni jsou si vědomi toho, že můžou ve formuli umřít," říká Pavel Turek, bývalý manažer stáje McLaren.

Umřít kvůli tomu, že jeden nezkrotí emoce?
To ne! Jezdci vyrůstají v nebezpečí. Od pěti let je obklopuje riziko, mají návyky, vědí, co už je příliš. Riziko, kterému jsou vystaveni, zvyšuje jejich pasivní bezpečnost. Z velké části, ne vždy, to dokážou ovládat.

A když se neovládnou?
Nakonec se ovládnou všichni. Někdo dřív a někdo později. Mají zkušenosti, nepůjdou do manévrů, které jsou beznadějné nebo smrtelně nebezpečné. I když publikum je krvelačné a chce vidět karamboly. Ale nikdo netouží vidět úrazy.

Třeba o irském krasavci Irvinovi se tvrdilo, že je až bezohledný.
To není bezohlednost. Jen má pud sebezáchovy, čili hranici únosného rizika, dál než ostatní. Ale do smrtelného rizika by nešel ani on.

Jak to víte?
Angličané říkají, že mají balls – koule. Strach. Laik to nepozná, ale inženýři u počítačů ano, když rozebírají jednotlivé jízdy. I ten největší kaskadér, o kterém si myslíte, že pud sebezáchovy nezná, jednou z plynu uhne. Jen později než ostatní.

V hokeji si vzteklí soupeři nabančí, jenže když se do sebe pustí jezdci v bleskurychlých vozech...
Někdy po sobě štěkají v boxech po závodě, ale to už emoce obvykle chladnou. Víte, v poli je 22 chlapů, je to přehledný peloton, ve kterém se všichni znají a potkávají se.

Coulthard si třeba neustále stěžoval, jak mu Schumacher dělá naschvály.
To jsou ojedinělé věci, každý má svou pravdu.

Ale nebezpečná myška ve 200kilometrové rychlosti může vést k zabití.
Určitě. Ale můžu vám garantovat, že nikdo nebude riskovat zdraví a vlastní život, aby ublížil druhému.

A když Schumacher v roce 1994 najel do Hilla a tři roky později do Villeneuva, jen aby si udržel titul mistra světa, to nebyly smrtelně nebezpečné manévry?
Vždycky se riskuje, ale od Schumachera to byla spíš taktika. Šlo o všechno. Tehdy jsem se divil: Proč jede tak bezohledně? Může někomu ublížit. Dnes už vím: on si totiž na dráze nevěřil, musel vyřadit protivníka, aby vyhrál. V dnešní formuli neznám nikoho, kdo by byl tak agresivní, až by to bylo nebezpečné.

Kliďas Žižka viděl kamaráda, jak leží na ledě. A začal běsnit

Praha (luk) - Přátelé potvrzují: Tomáš Žižka? To je přece kliďas. Ale přesto i tohoto slávistického hokejistu ovládly nedávno emoce. A jak! Slavia hrála v play-off s Třincem, když do Sobotky vrazil drsně soupeř Frolo. Slávistický mládenec sebou praštil v bezvědomí na led, kamarád Žižka se ho hned vydal pomstít.

Hnal se za Frolem po hřišti, později se na něj sápal i na chodbě před kabinou.
Byla to neobvyklá podívaná.

"Myslel jsem, že je Vláďa Sobotka snad mrtvej. Úplně to ve mně bouchlo.
Jako nikdy v životě," vzpomíná 26letý Žižka. "Ať si říká, kdo chce, co chce, Frolo ho chtěl trefit, měl červené oči. To se nedělá, přehnal to."

Žižka je kus chlapa. 188 centimetrů, 95 kilogramů. Ale dobrák. "V životě umím hodit křivdu za hlavu. Jenže tohle byl extrém." Frolovi to chtěl vrátit už na ledě.

Jenže Frolo zmizel, Žižku navíc zastavil třinecký drsňák Výtisk. Rozzlobený slávista si tak vyhlédl svůj cíl až ve chvíli, kdy odcházel chodbou do kabiny.

Než na něj stačil skočit, zastavil jej pořadatel. "Naštěstí. Takhle vytočený jsem ještě nikdy nebyl. A když je člověk hodně naštvaný, má prý dvojnásobnou sílu. Proto ani nechci domýšlet, co by se stalo, pokud bych se k Frolovi dostal. Až se toho zpětně bojím," říká Žižka.

Když o své odplatě takhle přemýšlí, mimovolně přizná: "Byla to blbost." Co se v něm v osudových momentech odehrávalo? Jaké jsou pochody v mysli hráče, jehož se takhle zmocní emoce?

"Vlastně ani nevím. Byl jsem úplně mimo. Fakt jsem ani nevěděl, že jsem za ním byl v chodbě a co se pořádně stalo. Až zpětně jsem se ptal známých, kteří to viděli v televizi."

Doufá, že už nikdy neuvidí spoluhráče ležet bez známek života. Také proto říká, že běsnění od něj už neuvidíte. "Tohle byla vážně mezní situace. Nejsem blázen. Hrubián se ze mě nestane," ubezpečuje.

"Každý hokejista čas od času cítí křivdu. Někdy je opravdu těžké se s ní vyrovnat.
Ale je potřeba zapomenout. Nebo musí zasáhnout trenér. Říct: Nech toho, je to přece blbost."
 

Psycholog: Agrese patří ke sportu

Olomouc (luk)  - Zkoumat emoce ve sportu, to je vlastně jeho denní práce. Michal Šafář je sportovní psycholog. A o agresi říká, že je jedním z kořenů sportu. "Je základem nasazení, důrazu a bojovnosti. Pro tým je prospěšná, pokud se nevymkne kontrole a nezačne snižovat výkon či ohrožovat zdraví druhých."

Takže když se ve sportovní hantýrce používají slova "boj" či "válka", není to nesmyslná nadsázka?
Sport je v současné společnosti asi poslední oblastí, ve které je možné přímou agresi projevit. V rámci pravidel. Jedním z účelů sportu je umožnit realizovat agresi kulturně akceptovatelným způsobem.

V čem je ale tak specifický, že i z kliďase umí udělat zuřivce?
Já bych to tak neviděl. Ti, kteří mají větší potřebu svou agresi realizovat, hledají prostředí, kde je to možné. Kdyby nedělali sport, pak by svou agresi realizovali jinde. A bylo by to ještě problematičtější.

Platí i ve sportu zažité rozdělení lidí na melancholika, sangvinika, cholerika a flegmatika?
Ano. A spektrum zúčastněných je velmi podobné jako normálně. Nedá se říci, že by ke sportu inklinovali víc třeba cholerici. Navíc, i když to tak někdy nevypadá, sport osobnost kultivuje – učí respektovat pravidla, kontrolovat emoce, potřeby.

Vezměme si konkrétní příklad: zápas končí, o stavu je rozhodnuto, ale hráč přesto úmyslně hrubě srazí soupeře.  Kde hledat jeho motivaci?
Může to být něco, co nastřádal v utkání spolu s frustrací. Nemusí tam být záměr zranit, spíš se chce odreagovat od nepříznivého stavu. Člověk cítí přetlak napětí. Nebo je to tím, že hráči docházejí síly, jenže on je trénován bojovat do poslední vteřiny. I to vede k takovým zákrokům.

Anebo prostě jen zkrat?
Jistě. Nemusí za tím být vlastně nic hlubšího. Sportovní utkání se odehrává při takzvané vysoké úrovni aktivace. To sportovci pomáhá dodat energii k dobrému výkonu. Na druhé straně stačí i malý impulz a tato energie se vymkne kontrole.

Jak má trenér pracovat s hráči, kteří své emoce nemají pod kontrolou?
Ale pozor – i jedinci, kteří mají s kontrolou problémy, jsou v mužstvu potřební. Dokážou tým strhnout, rychleji se nabudit. Ve vypjatějších okamžicích ovšem můžou selhat.