1989: Jsi druhý, řekl Fignon. Jenže LeMond ho rozbrečel
Tour 1989 byla duelem titánů, kteří se nenáviděli. Po 5.etapě vedl LeMond, po 12. Fignon, po 15. LeMond, po 17. zase Fignon. O padesát vteřin.
O všem musela rozhodnout až závěrečná časovka. Před ní přišel domácí Laurent Fignon za svým americkým protivníkem Gregem LeMondem a řekl mu: „Gratuluji ti ke 2. místu na Tour. Vyhrát nemůžeš.“ Jak strašně se pletl...
Na 25 kilometrech mezi Versailles a Paříží totiž Američan předvedl výkon, o němž i experti tvrdili, že je nemožný. Ne na konci Tour a od bytosti z masa, krve a kostí.
Startoval o dvě minuty před Fignonem. Odmítl informace o mezičasech. Francouz je naopak vyžadoval. Když mu na 10. kilometru hlásili, že LeMond ukrojil z jeho náskoku už 19 vteřin, zpanikařil.
Cíl. LeMond zajel nejrychlejší časovku historie, průměrem 54,54 km/h. A čekal. Bude to stačit? Fignon proťal cíl v domnění, že vyhrál, v extázi padl z kola. Pak mu masér řekl: „Laurente, ty jsi prohrál.“ Chytil se za hlavu a rozbrečel se. Poprvé od dětství.
O LeMondově titulu rozhodlo 8 vteřin. Nejmenší rozdíl, jaký kdy „Stará dáma“ poznala.
1993: Rominger vítězil. Jenže Indurain vyhrál
Kdy, když ne teď? Tony Rominger měl na Tour 1993 ukončit vládu španělského „Miguelóna“ Induraina. Ve 32 letech byl Švýcar na vrcholu, měl tři tituly z Vuelty, skvělou časovku, tedy zbraň, s níž dříve ostatní ničil právě Indurain. Dlouho nepředcházelo duelu dvou mužů na Tour takové očekávání. „Ano, zkusím sesadit Miguela,“ ujistil Rominger.
Jenže velká bublina splaskla v týmové časovce. Jeho stáj Clas nabrala obří ztrátu a navrch vyfasovala penalizaci, když jednoho z domestiků táhlo týmové auto.
Ať se Rominger v dalším průběhu Tour snažil sebevíc, bylo pozdě. Vyhrál dvě alpské etapy i závěrečnou časovku, o 42 vteřin před „neporazitelným“ tempařem Indurainem.
Způsobil tak Španělovi jedinou porážku v rovinaté časovce během jeho pětileté vlády na Tour. Přesto nebylo o vítězi pochyb. Rominger si dopřál aspoň malou pomstu: příští rok připravil Induraina o světový rekord v hodinovce.
2003: Armstrong padl, vstal, předjel Ullricha a triumfoval
Sedmnáctá etapa Tour 2003, závěrečné stoupání na pyrenejský Luz-Aridien. Lance Armstrong se pravou brzdou zaplétá do tašky jednoho z diváků a padá! Přes něj se kácí na asfalt i Španěl Mayo. Německý sok Jan Ullrich ujíždí, ale neútočí. Poklidně šlape dál a pohledem zpět kontroluje největšího favorita.
Armstrong se obtížně zvedá, nasedá však na kolo. Po chvíli ztrácí rovnováhu, nohy se mu smekají z pedálů, přesto se opět vzchopí. Dojíždí Ullricha a nečekaně nasazuje k drtivému trháku. Konsternovaný Němec ani nereaguje.
Cílem projíždí Armstrong s převahou 40 vteřin. „Po pádu mi stoupl adrenalin, jako kdybych nabral nové síly. Řekl jsem si: No tak, Lanci, musíš si pomoci sám, dnes musíš vyhrát,“ líčí. Ullrich jen vzdychne: „Dnes byl Lance nejlepší.“ Etapa do Luz-Aridien byla nejpamátnějším dnem jejich šestileté rivality.
Nikdy předtím a nikdy potom se Ullrich neocitl k pokoření Armstronga tak blízko. Už v úvodu Tour ovládl dlouhou časovku, v Alpách neztrácel a Armstrongův trůn stál na vratkých nohách. Přesto jej Američan uhájil. Vyhrál Tour o 1 minutu a 1 vteřinu.
