Za svou modlu vyhlašuje Marii Šarapovovou, zarputilou válečnici se sveřepým výrazem v obličeji, která skoro nikdy nenechá sokyni nahlédnout do své mysli, ať se zrovna cítí sebehůř.
Jenže zatím se Siniaková ruské ikoně v noblesním vystupování na dvorci neblíží. Vlny vášní nedokázala zkrotit ani v pondělní partii s Vandewegheovou, kterou nakonec po třech hodinách udolala 6:7, 6:3, 8:6.
„Některé projevy už ke mně asi patří, i když se snažím na řeči těla pořád pracovat,“ prohlásila.
Pravda, byl to vůči její nervové soustavě krutě nešetrný mač. Šestnáctá nasazená Američanka si pochroumala kotník. Nechala se ošetřovat. Chvílemi sprintovala jako laň. Jindy kulhala a padala na zem.
„Když potřebovala, zabrala. Zkoušela mě rozhodit,“ řekla Češka. „Něco s nohou má, ale taky trochu hrála divadlo.“
Frajerka Coco ráda dělá z tenisu svou show. Provokuje diváky, okázale přehlíží soupeřky, srší (někdy i předstíranou) sebedůvěrou.
„Snažila jsem se ji nevnímat a soustředit se na sebe,“ líčila Siniaková.
Jenže ne vždycky se jí to dařilo. Paprsky zapadajícího slunce ostře hraničily se stínem. Nárazově foukalo. Siniaková zbytečně ztratila první sadu v tie breaku. Občas zbytečně kazila, nevolila nejlepší řešení.
„Já jsem taková kráva, ty vole!“ lamentovala po krajně nepodařeném pokusu o kraťas.
Rozhazovala pažemi. Vyčítavě se dívala do lóže na tátu a trenéra v jedné osobě. Občas přidala nějakou hubatou poznámku.
Ve třetí sadě jí ranařka z New Yorku utekla na 2:5. Zápal v ní však nevyhasl. Zklidnila se, vylepšila servis. A z takřka beznadějné situace vykřesala drahocenné vítězství.
„Vypadalo to, že ho ani jedna z nás nechce. Že si ho nabízíme navzájem. Jsem ráda, že jsem přes promrhané šance utkání otočila.“Bravo. Klobouk dolů před vaší zarputilostí, Kateřino. Ale co ta tenisová etiketa?
„Už mi bylo řečeno, že působím jako tělo bez duše, když jdu do sebe a snažím se chovat tak, aby to vypadalo dobře. Řekla jsem si, že nemá cenu se nevztekat. Že tohle prostě jsem já. Někdy mi pomůže, když své pocity vyventiluju. Nabudím se tím. A důležité je, že vyhrávám.“
Postupem do druhého kola potěšila i poněkud uchlácholila otce Dmitrije, jenž s ní celou kariéru hluboce prožívá. A který by se někdy mohl cítit dotčený.
„Všichni vědí, že ta slova v návalu emocí nemyslím vážně. Ale stejně se po zápase necítím dobře. Nemělo by se mi to stávat.“
Dvaadvacetiletá slečna přiznává, že v gestech a výrazu tváře se Šarapovové nikdy nevyrovná. Nicméně ve výkonech by se jí postupně přiblížit mohla.
