Co pro vás znamená, že jste se stala reprezentantkou?
Je super být v týmu. Mám ráda tu atmosféru. Když jsem hrála juniorské soutěže, moc jsem si ji užívala.
Jak jste tažení českého družstva pozorovala coby divačka?
Při posledních zápasech jsem byla na turnajích. Třeba při finálových utkáních jsem ještě naháněla body do žebříčku, takže jsem nemohla fandit přímo na místě. Ale hodně jsem to holkám přála. Jsou bezva.
Přála jste jim, ač předloni bojovaly s Ruskem, odkud pochází váš otec a za které nastoupila vaše oblíbenkyně Maria Šarapovová?
Určitě. I když mám část rodiny v Moskvě, jsem ráda, že reprezentuju Česko. Fandila jsem Češkám.
Když se doma díváte na hokej, komu přejete?
Já hokej moc nesleduju. Taťka fandí Rusku, ale nějak dramaticky to neprožívá. A ve Fed Cupu celá rodina držela palce Češkám.
Jaký máte vztah k Rusku?
Mám ho hrozně ráda. Snažím se jezdit na turnaje do Moskvy a Petrohradu. Mají výbornou atmosféru i organizaci a můžu na nich vidět své blízké. Hlavně babičku Ludmilu a dědu Vladimira. Oni a teta mě pečlivě sledují. Stále jsme v kontaktu. Posílají mi krásné zprávy.
V azbuce?
Ano. A já odepisuju v latince.
Co máte na Rusku nejradši? Jídlo? Památky?
Nemusím kaviár, nejím ryby. Ale miluju boršč, který vaří i mamka doma. Chutnají mi taky pelmeně. Nejhezčí je v Moskvě atmosféra, všichni jsou milí a přívětiví. Příbuzní i kamarádi. Stůl je vždycky plný. Rusko je pro mě srdeční záležitost.
Rusové nejsou v Česku úplně nejoblíbenější. Pocítila jste to?
Ani ne. Jak jezdím po světě, moc se s tím nesetkávám. Ani ve škole si na mě nikdo neukazoval.
Táta Dmitrij, bývalý boxer, dělá přísný dojem. Jaký je opravdu?
Má ruskou krev. Naše země jsou úplně odlišné, i povahy jsou rozdílné. Taťka je přísný, někdy trošku víc. Ale zároveň umí být hodný.
Je výbušnější?
Řekne, co si myslí, což je výborná vlastnost. Rusové mají – podobně jako Italové – tendence být hodně slyšet. Mluví nahlas. Ale jako táta je parádní. A taky díky jeho přísnosti jsem to dotáhla takhle daleko.
Už nejste dítě. Mění se váš vztah?
Myslím, že jo. Naše komunikace je jiná. Víc se bavíme jako dva dospělí. Můžeme se i pohádat, ale vždycky si to pak vyříkáme a táhneme za jeden provaz. Hlavně je pořád můj rodič, takže k němu vzhlížím.
Jak je těžké oddělit tenis od rodinných záležitostí?
Není to snadné, ale docela dobře to zvládáme. I proto jsme tak dlouho spolu. Můj mladší brácha taky hraje tenis, přesto se doma snažíme nemluvit jenom o něm. Daří se nám udržovat rodinnou pohodu.
Zakázal vám schůzky s chlapci?
S tím není problém. Možná bude sranda, až jednou někoho přivedu a doma ho představím. Ale jinak mě nehlídá. Když dodržím svůj tenisový program, vyrazím do města. Zeptá se, kam jdu, ale neřeší, jestli jsem s klukem, nebo s kamarádkou.
Zaznamenala jste mezi tenisty větší zájem o svou osobu?
Ani ne. Mimo kurt jsem docela nenápadná. Probíraly se snad jen mé vlasy. Často slýchám: Jé, já bych chtěla taky takové!
Musíte o lokny zvlášť pečovat?
Ne. Po umytí se samy nakudrnatí, takže žádnou práci navíc nemám. Rozhodně bych je nevyměnila.
Tvrdíte, že chcete být světovou jedničkou. To sebevědomí není u Čechů běžné. Máte v sobě ruskou povahu?
Věřím, že ano. Myslím si, že jsem i tu svou bojovnost zdědila po taťkovi. On si vždycky šel za svým cílem.
Otec vás trénuje, cestuje s vámi po světě. Přitom dokázal vydělat dost peněz podnikáním. Vnímala jste, že jste proto při plánování turnajového programu nemusela obracet každou korunu?
Celý život mi věnuje. Stálo ho to hodně úsilí. Má za sebou dlouhou cestu. Díky němu jsem tam, kde jsem. Jsem mu vděčná, mohla jsem si dovolit něco, co třeba ostatní nemohli. Teď mu můžu konečně říct: Tati, budu se ti to snažit vracet!
Poznala jste nějaký rozdíl, když si tenisem víc vyděláte?
Trochu. Ale za těch patnáct let musel taťka dát do tenisu tolik peněz, že jsem mu to ani z polovičky nemohla vrátit. Každopádně jsem ráda, že můžu stoupat na žebříčku (41. místo). A že můžu někomu dát dárek, aniž bych tolik řešila cenu.
Čím jste komu udělala radost?
Taťkovi jsem pořídila sportovní hodinky, které se mu líbily. Mamce a bráchovi jsem koupila menší věci od srdce. Není podstatné, kolik stojí.
Šetříte, či investujete do tenisu?
Hodně peněz jde zpět do kariéry. Cestování je nákladné. Když se daří, můžu si dovolit lepší tým i podmínky. Tím snáz se mi pak jde nahoru. Ale ukládat si taky musím.
Kdo všechno teď patří do vašeho týmu? Otec? Trenér Daniel Filjo? Helena Suková?
Ano. Na Spartě jsem dělala kondici s panem Pechem. Hodně mi v minulosti pomohl pan Volejník v Hradci.
O práci s Helenou moc nemluvíte. Naznačíte, zdá vám pomáhá víc s tenisem, nebo s psychikou?
Je to propojené. Teďka jsme řešili taktiku, ale i mentální stránku. Je skvělé, že si podobným vývojem prošla. Takže ji vnímám jinak než člověka z druhé strany.
Zápolíte s temperamentem na dvorci. Občas příliš lamentujete a rozhazujete rukama. Štve vás, když vám to někdo připomíná?
Slýchám to pořád. Hrozně bych si přála patřit mezi krásné sportovní hvězdy, na nichž není nic vidět. Koukám na ně, zkazí balon, nic. Jede se dál. Připadá mi to snadné. Jenže když pak stojím na kurtu, už se mi to tak jednoduché nezdá. Bojuju. Zlepšuju se. Jenže stačí, když mi to jednou ujede, a můžu tím zkazit dojem z celého zápasu.
Přitom obdivujete Šarapovovou. Ta na sobě nedá nic znát, že?
Je jako socha. Co se týká chování, je naprosto brilantní. Hrozně ráda bych se jí přiblížila. Vždyť i Federer byl kdysi divoch. Ještě mám šanci, i když to pro mě bude běh na dlouhou trať. Čím dřív ty projevy odbourám, tím dřív můžu být na vrcholu.
Kdo vás zná ze soukromí, diví se vašemu vztekání na kurtu?
Asi jsem dvě osoby v jedné. Mimo kurt jsem docela stydlivá. Dokud někoho víc nepoznám, moc nemluvím. Ale zápasy a touha po vítězství mě strhnou. Emoce jdou nahoru.
