Od 7. srpna, kdy začíná velký turnaj v Torontu, vstoupí do éry, v níž bude tou nejsledovanější tenistkou. Hráčkou, která bude proti soupeřkám bojovat o udržení svého nedávno nabytého trůnu.
Umím si představit, kolikrát jste musela v posledních několika týdnech odpovídat na stejnou otázku. Zkusím to jinak. Jak se těšíte na dobu, kdy už budete dva roky světovou jedničkou a nikdo se vás nebude ptát, jaké to je?
Tu otázku opravu momentálně slýchám často, ale není to nepříjemné. Kdyby to tak zůstalo, třeba ty dva roky, vůbec by mi to nevadilo. Ale tenis je hodně vrtkavý. I teď vedu jen o pár bodů, každým turnajem se může pořadí měnit. Budu se snažit zůstat na vrcholu co nejdéle, ale už v Americe to nebude lehké, protože mě čeká obhajoba velkého množství bodů. Nečekám zázraky, dostala jsem se na první místo docela zvláštním způsobem, kdy jsem nebyla na kurtu. Vlastně nevím, jaký to na mě teď bude mít vliv. Až půjdu na kurt jako jednička. Ale kdybychom spolu seděli za dva roky a já byla jednička, bylo by to příjemné.
Snaha dostat se v kterékoli činnosti na vrchol je součástí lidské přirozenosti. Vám se to povedlo, můžete hodnotit. Je to povznášející pocit, cítíte se kvůli tomu jinak, výjimečně? Bouchla ve vás nějaká petarda?
Petarda pro mě není skoro nic. Všechno beru s nějakým nadhledem a odstupem. Proto ani z porážek nedělám velkou vědu. Jsem naštvaná, ale pouze ten jeden den. Také úspěchy se snažím brát tak nějak normálně, obyčejně. Z okolí vím, že když holky hodně vyletí nahoru, má to na ně vliv a období výher střídá doba porážek. Některé to pak neustojí. Doufám, že se mi to nestane, že se podobných výkyvům vyhnu. Beru to, jako kdybych na místě jedničky nebyla. Nepociťuji změnu, i když třeba zájem médií je větší.
MEDIÁLNÍ POVINNOSTI. Na tiskové konferenci k tématu nová světová jednička.
Takže nemáte pocit, že jste dosáhla na vrchol a tím to končí?
To vůbec ne. Máme pořád hodně věcí, na kterých je třeba pracovat. Je přede mnou velké množství cílů. Nejsem případ Federera nebo Djokoviče, kteří už všechno vyhráli a jsou bez motivace. Já ji mám velkou.
Začínáte zjišťovat, co všechno pozice světové jedničky obnáší. Ale otázku - jestli vám to stálo za to - si kvůli tomu asi nekladete...
Určitě ne. Média, které vytvářejí tlak, mají dvě stránky. To je ta sláva a hezké články, i když to člověku občas leze trošku do soukromí. Řeší se věci, které by se ani řešit neměly, ale do toho se snažím úplně nepouštět. Občas se tomu vyhnout nedá, ale zatím zažívám spíš příjemnější věci. Není to občas úplně lehké, zvlášť když se něco úplně nepovede. Ale neměnila bych.
O vašem postupu na první místo se rozhodlo 11. července, na trůn jste oficiálně usedla o šest dní později. Následovala turnajová pauza, což skýtá možnost srovnat si myšlenky a připravit se na návrat na okruh WTA. Existovala vůbec lepší chvíle, kdy se stát světovou jedničkou?
Asi to tak mělo být. Během roku jsem měla hodně výborných výsledků. I v Paříži, kde jsem vůbec nečekala, že se dostanu takhle daleko. Na žebříčku se to vůbec neprojevilo, protože ostatní holky si taky uhrály své body. Ve Wimbledonu to dopadlo opačně. Ale to načasování vážně nebylo špatné. Byla jsem pár dní na dovolené, různá setkání se naplánovalá až po návratu. Byl na ně prostor. Kdybych se stala jedničkou týden před grandslamem, tlak okolí by byl mnohem větší. Vyšlo to dobře.
NA SLAVNÉ SCÉNĚ. Karolína Plíšková se chystá na servis v kulisách Wimbledonu.
Angelique Kerberová vás už varovala před tlakem okolí, který teď přijde. Před množstvím povinností. Dá se na to vůbec nějak připravit?
Asi to úplně nejde. Holek, které se na první místo dostaly, není zase tak moc, z Čech žádná, když pominu Martinu Navrátilovou. Takže nějaký recept na to, jak se chovat a jak všechno zvládat, neexistuje. Každý to má jinak. Pokud na tom místě nějakou chvíli vydržím, tak se s tím naučím pracovat, hrát a nakládat.
Budete muset hodně plánovat a naučit se oddělovat tenis od jiných povinnosti?
Už se o to snažím. Rozložit si všechno tak, abych všechno zvládla a pak měla klid a čistou hlavu na tenis. Angelique to zřejmě neměla. Možná i díky tomu, že v Německu je zájem ještě větší než u nás.
Takže recept zní: Chránit si svůj svět, umět říkat ne, nebrat případné porážky přehnaně vážně?
Přesně tak. Oproti Kerberové mám výhodu v tom, že ona vyletěla během roku. Možná toho na ni bylo trochu moc. U mě to bylo jinak. Můj vzestup byl pomalejší. Posouvala jsem se, posouvala, až to přišlo. Věřím, že jsem připravená, abych všechno zvládla.
Z nějakého uspokojení nebo lehkovážnosti obavy nemáte?
To nehrozí. Věřím, že v sobě mám vnitřní vyváženost, takový ten balanc. Porážky i úspěchy mě nechávají na stejné hladině. Samozřejmě se raduji, někdy jsem i smutná, ale nějaké velké výkyvy zatím v životě nemám. Věřím, že to ustojím i tentokrát.
Čekají vás americké betony. Víte, kolik bodů budete v Kanadě a Spojených státech obhajovat?
To nevím. Nikdy to nemám přesně spočítané. Ale vím, že je to vítězství v Cincinnati a finále na US Open. Vím akorát, že je to hodně.
Představíte se v Torontu, Cincinnati a New Yorku. To je plán, který platí?
Vždycky je tam nějaký otazník. Všechno se nedá přesně naplánovat. Třeba na Wimbledon jsem byla výborně připravená, cítila se dobře a vypadla ve druhém kole. Někdy přijde nepříjemná soupeřka, jindy zápas rozhodně jeden míč. Loni jsem se na US Open dostala do finále a ve třetím kole přitom odvracela mečbol. Musí se to všechno sejít. Uvidíme v Americe, podle výsledků můžeme program upravit.
Všechno ale bude určitě směřovat v US Open...
Rozhodně. Ještě nikdy jsem nebyla v pozici, kdy budu obhajovat grandslamové finále. To bude něco nového. Nechci čekat zázraky a žít ve snu, že to půjde samo. Každé kolo, které obhájím, bude dobré.
Před rokem jste vtrhla na betony plná energie, některé vaše soupeřky naopak působily unaveně. Počítáte s tím, že to letos bude možná jinak?
Může to tak být. Loni byl kvůli olympiádě program úplně jiný, ale třeba turnaj v Cincinnati nějaký větší počet holek nevynechává. Každá směřuje své úsilí k US Open, kde chce uspět. Bylo to i loni. Nevěřím tomu, že by se našla nějaká, která by raději vyhrála olympiádu než grandslam v New Yorku.
Počítáte s tím, že každá soupeřka teď půjde na kurt s touhou získat skalp světové jedničky a ani jeden míč nedostanete zadarmo?
Myslím si, že to už až tak velká změna nebude. Z tohoto pohledu je docela jedno, jestli jsem třetí nebo první. V poslední době už to tak bylo. Šla jsem na kurt jako favorit. Snad až na zápasy s Halepovou a Kerberovou. Jinak byla papírová povinnost vyhrát na mně. Trošku už jsem si na to zvykla, i když to je docela těžké. Hlavně úplní outsideři se pokaždé vybičují k maximálním výkonům, které pak třeba neumí zopakovat. Ale hrají na velkém kurtu, nemají co ztratit. Hrají bez zábran.
Ještě nedávno jste byla v pozici, kdy jste sama naháněla hráčky, které byly v žebříčku nad vámi. Využijete tyto zkušenosti k obraně dobytých pozic?
Možná taky, ale hlavně vědomí, že dohrát zápas je něco jiného, než favorita zaskočit a vzít mu třeba set. Bude to chtít trochu trpělivosti. Věřím, když vydržím do stavu 4:4 nebo 5:5, moje síla se projeví. S dobrýma hráčkami si to musíte uhrát a někdy se to nepodaří. S horší hráčkou by mohlo stačit vydržet. Mají v hlavě, že šance udělat velký výsledek je blízko a to není snadné ustát.
Dlouhodobým snem je grandslamový titul. V čem spočívá jedinečnost těchto turnajů. Ve výši odměn, v tradici, délce, nebo úplně něčem jiném?
Asi vším, co jste řekl. Body a peníze jsou na druhém místě, i když to pochopitelně vnímám. Ale nesvazuje mě to, ani to není hlavní motivace. Tou je touha po vítězství. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na rytmus zápas - den volna. Program je jiný a vzhledem k tomu, že takové turnaje jsou pouze čtyři za rok, se na ně nedá úplně nachystat.
Ptám se, protože z pohledu náročnosti by třeba triumfy v Torontu a Cincinnati bezprostředně po sobě byly možná obtížnější, než vítězství na US Open.
To je pravda, ale tak vám to nikdo neřekne. Přestože na těchto turnajích častěji narazíte těžší soupeřky od prvního kola. Grandslam je přesto něco víc. Třeba i z pohledu plánování. Hraje se čtrnáct dnů, někdo je už po čtvrtém zápase unavený. Je to jiné.
Pokud by byla možnost výběru, na kterém grandslamu bystě vyhrála nejraději?
Jeden? Určitě US Open, i kvůli vzpomínkám z loňska. Nebo Australian Open. Ten jsem vždy měla ráda. Možná i kvůli tomu, že je tam krásně a jde o první vrchol sezony po dlouhé přípravě. Na to se každý těší.
Několikrát jsem slyšel, že turnaje v průběhu roku jsou hlavně dobrou přípravou na grandslam. Vážně to tak tenistky a tenisté vnímají?
Možná na menších turnajích, ale i tak si myslím, že to tak úplně není. Každý chce vyhrát. Jet na turnaj s tím, že si potrénujete a nejde o výsledek, to neexistuje. Říct si, že prohraji a nic se neděje, to vám nepomůže do dalších zápasů. Chce to pokaždé vzít tak, že chci vyhrát. I malý titul se počítá. Dodává sebevědomí. Tréninkově jsem osobně nikdy nevzala žádný turnaj. Každý mám zvlášť, neberu nějaké jako přípravu.
Máte před sebou americkou část sezony, co ale vzdálenější budoucnost. Jak důležité místo má ve vaší hlavě singapurský Turnaj mistryň v závěru sezony?
Tam bych se určitě ráda vrátila. V předminulém roce mi účast unikla o pár bodů, loni to vyšlo a šlo mi o to hlavně se zúčastnit. Letos bych to ráda posunula o kousek víc. Chtěla bych se kvalifikovat a pak postoupit ze skupiny.
Kdybychom šli v čase ještě dál - co rok 2020 a olympiáda v Tokiu?
Už jsem na to párkrát myslela. Grandslam už možná budu mít. Je to zatím strašně daleko. Zahrát si ale aspoň jednou na olympiádě by bylo hezké. Nebudu teď říkat, že pojedu, ani že ten turnaj vynechám. Tři roky jsou dlouhá doba, hodně se toho může změnit. Rozhodnu se v roce, kdy olympiáda bude. Tokio je ale hezké město.
