"Dokonce o mně někdy i říkají, že jsem fretka nebo že jsem tak hubený, že bych měl zakousnout alespoň kus chleba." I to je Jan Bacovský, dlouholetý hradecký hokejbalista a patriot.
Na hřišti se sice v zápalu boje dokáže proměnit i v rozhněvaného muže, mimo mantinely byste však do něj neřekli, že je to člověk vážící si každé chvíle, kterou může strávit o samotě, zabývající se psychologií či náruživý sběratel hokejových kartiček a věčný obdivovatel české hokejové ikony Jaromíra Jágra.
A přesto tomu tak je. Jedno mají tito dva borci společné, vlastní titul mistra světa. Zatímco věhlasný hokejový forvard už má dva, Bacovský ten premiérový v hokejbale získal vloni na domácí půdě v Plzni.
"Byl to velký zážitek, ale v mém životě zdaleka ne ten největší," vypráví subtilní útočník Hradce Králové Jan Bacovský, "mnohem víc adrenalinu jsem zažil při seskoku z vrtulníku bez padáku do vody."
Začal ve čtrnácti
Hokejbalový poeta začal s milovaným sportem v roce 1996 ještě jako čtrnáctiletý střízlík. Postupně se vypracoval až na jednoho z neuznávanějších hráčů současné generace, nejen u nás, ale i na světě.
Dvakrát byl králem produktivity v nejvyšší domácí soutěži, jednou se dostal do jejího all-stars týmu. Pravidelně vede kanadské bodování klubu. A to vše stihl v hradeckém dresu.
"V podstatě jsem s klubem prošel od okresního přeboru přes druhou ligu až na vrchol," vzpomíná sedmadvacetiletý technik. Před časem už byl jednou nohou na odchodu z míst, kde si poprvé zahrál extraligu, nabídku mu předložil konkurent Hradce, Letohrad.
"Je to tak tři roky dozadu. Nelíbily se mi některé věci, ale měli jsme s kluky rozhovor a potom jsem zůstal. Drží mě tu ta skvělá, řekl bych až výjimečná parta," vyznal se Bacovský.
Hokejku mu poprvé dal do ruky zakladatel tamního klubu Alex Salák, tehdy ještě dost možná ani on sám netušil, jak velký potenciál se v mladinkém útočníkovi skrývá.
"Do té doby jsem hrál navíc i stolní tenis," přibližuje svou sportovní minulost. Přes nízkou síťku a stůl pak returnoval míček ještě nějaký čas v hradeckém Sokole, tužba po kolektivu a úspěchu ho však nakonec přiměla zůstat u odvětví, kterému se věnuje dodnes.
"Má to i spoustu věcí do sebe. Člověk tam ze sebe vybije všechno napětí," vysvětluje, v čem mu sport pomáhá. Jinak to není žádný rváč, má raději svůj klid a spíše se drží stranou.
Uklidňuje se běháním v lese
Že by byl stoprocentní introvert, to si nepřipouští. Přesto je rád, že se čas od času může vzdálit svému okolí. "Chodím běhat do lesa, tam se vždycky uklidním a vyčistím si hlavu," uvědomuje si.
Parťáka na běžecké trasy by uvítal, ale dosud ho stále hledá. "Jenže se mnou nikdo nechce na ty výšlapy pustinou chodit, nikdo mi totiž běžecky nestačí," směje se.
K tomu všemu si oblíbil četbu odborných knih, v nichž se podrobně zkoumá lidská komunikace, postoje a psychologie obecně. "Ale to je záležitost posledního půl roku," připomíná, že k literatuře nikdy více předtím netíhl.
"Ale moc mě to zajímá, je to velmi důležité. Potom člověk dokáže rozpoznat, jak by se měl zachovat v určitých situacích, třeba i těch krizových. Moc mi to pomáhá i v zaměstnání," charakterizuje důvody, které ho vedou ke knihám.
Psychologie se v práci hodí
Dobře ví, o čem mluví, protože se živí jako pořádkový policista a mnohokrát už se setkal i s odporem. Na hřišti je však na druhé straně barikády, tam rozhodují o sportovních křivdách arbitři. Ale pokud cítí nespravedlnost, dokáže to dát najevo.
"To jsou přesně ty chvíle, kdy to vnímám jako policista, pokud se něco nedodržuje, a to mě právě dokáže namíchnout," naznačil, že ne vždy se ovládne. Na tom však neustále pracuje.
"Ale už jsem si také jednou říkal, že bych si na rozhodčí počkal po zápase a zkontroloval je, jestli mají všechno v pořádku," žertoval.
Ale když už byla řeč o Jágrovi, na svém dresu právě jako důkaz obdivu a pokory k umění českého šikuly nosí jeho šedesátosmičku. Evidentně si hru kladenského rodáka oblíbil. Od roku 1993 totiž sbírá jeho hokejové karty.
"A že už jich mám tak 1 800, ale ani neumím vyčíslit, kolik jsem do nich už dal," přibližuje svou jedinečnou sbírku. Poté však zapřemýšlí a vypálí od boku: "No, ale takové pěkné ojeté auto už by za ně bylo určitě."
Kolekci rozšiřuje neustále, chodí na různé internetové burzy, a to dokonce i zámořské. "Nejhodnotnější je asi ta z extraligy ze sezony 1994/95 v době výluky a potom ještě první karta, kde mám i kousek jeho dresu, tu mám také stranou," říká.
Sám ale dodává, že dnes už se na světě pohybují limitované edice, které jsou těžko k dostání. Spoluhráči mu ovšem donesou každou kartičku s jeho sportovním vzorem, která se najde.
A cíle do budoucna? O motivaci má postaráno. Touží po českém titulu, který mu chybí, rád by si jednou zkusil i nejprestižnější soutěž světa v Kanadě. A také se dočkal rodinného přírůstku, který by po něm převzal lásku ke kartám s Jágrem. Třeba se všeho dočká už příští rok.
