Ať už to byla jen láska k vnučce, nebo prozřetelná úvaha, každopádně vyšla báječně. „Bylo mi deset let a babička mě úplně náhodou vzala na výlet na turistické kánoi, jeli jsme si někam opéct buřty a ona mi půjčila pádlo,“ vzpomíná Jana Ježová. „A jako každá babička byla nadšená ze své vnučky: Tobě to tak jde, Janičko, já tě musím přihlásit do oddílu!“
Vida, nyní se Ježová chystá na mistrovství světa v Račicích. Jako důkaz, že rychlostní kanoistika v Česku nemusí být jen záležitostí mužů.
Není pochyb o tom, které pohlaví ji proslavilo: olympijská zlata Martina Doktora, úspěchy čtyřkajaku, tažení vousatého obra Josefa Dostála v Riu, do toho Martin Fuksa... Ale také dámy už by rády přidaly své.
Třeba 26letá blondýnka Ježová, mimo jiné juniorská mistryně Evropy. „Ráda bych se tou tváří stala, trénuju kvůli tomu. Doufám, že předvedu to nejlepší a zvýrazním se. Ale určitě nejsem jediná holka,“ připomíná 14 kolegyň z nominace.
Karolína Kumžáková (vlevo) a Jana Ježová se zlatými medailemi z juniorského ME rychlostních kanoistů v roce 2009.
Jejich počet roste. I přesto, že rychlostní kanoistika je chvílemi ukrutná řehole.
„Hodně velká dřina, to každopádně,“ vypráví Ježová, u níž je kontrast výraznější v tom, že začínala s moderní gymnastikou: „To je ještě víc holčičí sport. Ale jsem hrozně ráda, že jsem se takhle rozhodla.“
Nejprve o tom, co bolí nejvíce. Jakmile to reprezentanka v singlu na dvoustovce a v deblkánoi na půlkilometrové trati začne vyjmenovávat, máte chuť napsat: všechno.
„Zvlášť při porovnání kluci-holky a kajak-kanoe,“ říká o svých disciplinách. „Kanoe je silovější, technicky náročnější. Nejde jen o pádlování, ale i o hodiny v posilovně. Tam musím trávit čas, když jezdím dvoustovku.“
Je tudíž na vodě sprinterkou: „Tomu je přizpůsobeno i běhání, v zimě hodně jezdíme na běžkách, taky plaveme. Potřebujeme rychlostní vytrvalost. Je to kombinace velké síly, dřiny, vytrvalosti.“
Jenže krom potu, krve a slz najdete také bonusy. A není jich málo. „Všechno, co absolvujeme, je naprosto nestereotypní. A taky sportujeme venku,“ říká, což vynikne zvlášť v moment, když u Vltavy po mlžném ránu konečně zasvítí srpnové slunce.
Ježová je čerstvě inženýrkou, dokončila VŠE a nyní ví, co je příštím cílem: „Všechno mířím k olympiádě.“
V Tokiu 2020 totiž bude moci zažít pořádnou premiéru (a třeba i pořádnou slávu), neboť v programu budou nově dvě ženské kanoistické disciplíny. Shodně ty její.
„Proto v Račicích mám za cíl velká finále,“ říká. „Což znamená, že to může vyjít na olympiádu. Zvlášť v singlu. A když to bude lepší, budu neuvěřitelně ráda,“ uvědomuje si, kolik konkurentek také sní o medaile.
V Račicích se na sklonku léta chystá pořádná podpora tribun. Ježovou ale nervozita z blížící se akce netrápí, poslední dny před mistrovstvím si užívá. „Je to ta příjemnější část přípravy. Už tolik nenajezdíme, jde spíš o ladění formy a její načasování,“ přibližuje. „Klíčové je být odpočatá a nabitá. Cítím, jak se tělo začíná nabuzovat.“
Do toho shání vstupenky nejen pro rodinu a kamarády, ozvali se i bývalí spolužáci či parťáci z oddílu. Až vyrazí vstříc své krásné dřině, bude to hučet. A ona bude ráda.
„Nejsem typ, co by byl moc vystresovaný. Spíš potřebuju jít na start s tím, že soupeřky rozsekám,“ usměje se. „Na mě osobně funguje, když někdo zařve a fandí mi.“
Budou-li křičet dostatečně hlasitě, třeba není vyloučeno ani to, že by se k tolika mužským úspěchům přidala i nějaká ženská medaile.
