Také v roce 1998 totiž dosáhl národní výběr na zlato v Česku, konkrétně v Litoměřicích. Z úspěchu národního týmu se tehdy radoval i jihlavský rodák Petr Kaňkovský.
"Bylo to pěkný. Vždycky, když se vyhraje, je to super pocit. Pamatuju si, že na tehdejší dobu chodilo strašně moc lidí. Myslím, že zhruba nějaké tři tisíce," vzpomíná bývalý hokejový útočník Dukly Jihlava a současný trenér prvoligového Havířova.
Letos v Plzni jich bylo dokonce ještě víc...
Slyšel jsem. Před takovou návštěvou se muselo klukům hrát parádně.
Sledoval jste letošní světová šampionát?
Jenom výsledkově. Na to, abych se díval na zápasy v televizi, jsem neměl čas. Každopádně je super, že se nám podařilo vyhrát. Každé vítězství je cenné, a finálové na mistrovství světa dvojnásob.
Takže ani nemůžete říct, jestli se za tu dobu, co jste titul získal vy, hokejbal nějakým způsobem změnil?
Ne, to opravdu nemůžu, lhal bych.
Dobrá, tak se tedy vraťme do doby před jedenácti lety. Vybavíte si ještě cestu za titulem?
Vím, že jsme v semifinále přehráli Kanadu, tuším 5:3, a ve finále potom Slováky 3:1. Byla to paráda, vlastně poprvé jsme porazili celou světovou špičku.
Vy jste tehdy navíc získal i jednu z individuálních cen...
Ano, ale teď si fakt nevzpomenu, jaká to byla. Zas tak dobrou paměť nemám (směje se). Možná za nejlepšího střelce?
Neříkejte, že doma nemáte svoje nejvýznamnější trofeje vystavené?
Samozřejmě, že mám. Jsou na jednom místě všechny pohromadě. Ale abych se na ně chodil pravidelně dívat, tak to určitě ne.
Hokejbalem jste si prodlužoval hokejovou sezonu?
Dalo by se to tak říct. Hrál jsem ho ve volném čase a výborně jsem se u něj bavil. To ale myslím v dobrém, ne že bych na hru kašlal. Zažil jsem s klukama spoustu legrace. Navíc to byl výborný doplněk k tréninku.
Někdo vás ale přeci musel prvotně oslovit...
To ano. Jednou mě pozval Marek Neveselý, který tehdy hrával za SK Jihlava a později tam dělal i trenéra, abych si s nimi šel zahrát. Tak jsem přišel. A už jsem zůstal. To bylo někdy v jedenadevadesátém roce. Ale jinak jsem hrál hokejbal vlastně odmalička. Tak jako všichni – na plácku za barákem, s hokejkou a tenisákem.
Netrvalo dlouho, a přišla pozvánka dokonce do hokejbalové reprezentace...
Tenkrát měl národní tým soustředění v Jihlavě, my jsme s ním hráli přípravný zápas a porazili ho. Tehdejší trenér si v našem mužstvu všiml pár hráčů a pozval je na další sraz. No a já byl mezi nimi.
Co je fyzicky náročnější, hokejbal, nebo hokej?
Já bych řekl, že hokejbal, protože u něj musíte běhat. Pamatuju si, že když jsme hráli proti hokejistům, vždycky jsme je porazili. Hokejbalisti navíc musejí být šikovnější, protože s míčkem je těžší něco vymýšlet.
Vy jste s hokejbalovou reprezentací strávil spoustu let, který šampionát byl ten úplně poslední?
Jako hráč jsem byl naposledy v Torontu. A pak jsem ještě jeden absolvoval v roce 2003 jako asistent hlavního trenéra. Tím byl tehdy ve Švýcarsku Martin Beseda. A vlastně ze všech mistrovství mám nějakou medaili.
Když už jste zmínil Toronto, Kanada byla dlouhou dobu soupeř, na kterém český tým pravidelně ztroskotával...
Vlastně ano. Bylo to tak už v době, kdy jsme lítali do Kanady na první neoficiální šampionáty. Mimochodem já byl v Kanadě s hokejbalem třikrát a pokaždé jsem viděl jen Niagarské vodopády (usmívá se).
To zní, jako byste si stěžoval. Co by za to jiní dali...
Jednou dokonce dva naši spoluhráči z reprezentace (směje se).
Jak to myslíte?
No když jsme byli v Kanadě poprvé, to bylo někdy v roce 1992, tak vrcholem našeho pobytu měl být právě výlet k vodopádům. Jenomže šéf naší výpravy si nějak špatně spočítal mužstvo a dva kluci z Kovo Praha zůstali spát na hotelu. Takže to, na co se celý rok těšili, nakonec prospali (směje se).
Pojďme se teď zase na chvilku věnovat hokeji. Jak pokračuje příprava Havířova na další prvoligový ročník? Poslouchají vás svěřenci?
Jasně, v tom není problém. Příprava běží v rámci možností. Teprve v sezoně se ukáže, jaká ve skutečnosti byla.
Bude pro vás prestižnější souboj s Jihlavou nebo se Znojmem, kde působí ve vedení váš bratr Roman?
(usmívá se) Já bych řekl, že my se rozhodně nemůžeme koukat na nějakou prestižnost zápasů, ale spíš na to, kde urveme nějaký bod.
Ale tak nějaká drobná sázka s bratrem snad padnout mohla. Nebo aspoň vypsání nějaké prémie pro tým. Co říkáte?
Na sázení jsem nikdy nebyl.A vypisovat něco předem, to taky není můj styl. Leda až potom, kdyby se něco dokázalo. Jinak já opravdu nejsem zastáncem velkých prohlášení a sázek.
No vy jste hlavně znám tím, že moc nekomunikujete s médii...
Tak s tím nemůžu souhlasit. Naopak, řekl bych, že za poslední rok jsem toho namluvil až moc. Takže bych se vlastně už pomalu zase mohl stáhnout (směje se).
