Byl jste vůbec nervózní?
Nervy jsem měl spíš před semifinále. Ve finále jsem si slíbil, že pojedu hranu, že to odjistím a odpálím, jak to umím. V půlce trati jsem tušil, že je to dobré, tak jsem to ještě víc odjistil. To prostě jinak nešlo. Šel jsem do toho naplno. Ale musím se přiznat, že jsem dneska od začátku byl přesvědčený, že to dopadne dobře.
Co vás k tomu přesvědčení vvedlo?
Třeba i to, že táta právě před dvaceti lety vybojoval tady v Anglii svoji jedinou medaili z mistrovství světa. Kvůli tomu, ale taky proto, že jsem tady jezdil dobře a že jsem tu měl početnou rodinu, jsem si dneska opravdu věřil. A jsem strašně rád, že to takhle vyšlo.
Mnozí vodní slalomáři žasli, s jakým rizikem jste se vrhal do branek a jak vám to vycházelo.
Já jsem mistr světa a ti ostatní ne, takže je to riziko, které za to stojí. Je to jízda na hraně, samozřejmě, ale vždy se snažím jet i tak, abych o tom průjezdu věděl, že to je ještě lidsky možné.
Jaký tedy byl váš nejtěsnější moment na trati?
Trochu rozhozenej jsem byl po brance číslo pět, nemohl jsem to přetočit před bránou jako v semifinále, kde jsem na pětce dost vydělal. Pak jsem věděl, že musím zrychlit, a v osmičce jsem to napálil. Potom bylo ještě těžké pohlídat si obtížné výjezdy z poslední protivody a z dvacítky, kde člověk musí udržet nervy na uzdě a jet trochu delší dráhu. Protože kdyby to nevyšlo, nechal bych tam závod. Tohle byly jediné dvě branky, které jsem si musel pohlídat.
Projel jste cílem a vedl jste. Jaký to byl pocit?
Táta přiběhl a křičel na mě z jednoho břehu, další část rodiny z druhého, všichni byli nadšení. To bylo prostě úžasné.
Ale ještě jste musel čekat, zda budete mistrem světa, na startu byl Ondřej Tunka, vítěz semifinále.
Jindy bych byl rozhodně naštvanej, kdyby mě porazil poslední startující závodník, ale Tuňákovi jsem to přál. Je to můj tréninkovej parťák a já mu přál, aby jel co nejlíp. Jsme kámoši, učil jsem ho kdysi na Paraplíčku pádlovat. Tady jsem mu na startu podal ruku a řekl mu: Hodně štěstí. On mě popřál taky - a potom jsme jeli. Když se mu finále nepovedlo, bylo mi ho i líto.
Český mužský kajak je nyní každopádně pojmem, má dva mistry světa za poslední tři roky, navíc dominuje i Kateřina Kudějová mezi ženami. Co tomu říkáte?
Že jsme největší střelci, nebojíme se toho a možná i kvůli tomu pak dokážeme útočit na největší medaile. A také máme doma větší konkurenci. Je to paráda - i když tím obtížnější je potom pro nás dostat se z Česka na největší závody.
Podíl měla na titulu měla i vaše nová loď?
Měla a velký. S tou lodí jsem si sedli, na ní dokážu jízdu ještě víc napálit, víc zariskovat, průjezdy můžou být ještě těsnější.
Zatímco Kateřina Kudějová dokáže být na trati flegmatikem, vy jste pravým opakem, nemyslíte?
Ale tu nervozitu ze sebe dokážu shodit, když najíždím do trati. Spadlo to ze mě i tady. Já věděl, že nechci jet jistotu, ale že to tam chci poslat a ukázat tu nejlepší jízdu, kterou dokážu. A to byla tahle.
S Kateřinou Kudějovou jste i ze stejné tréninkové skupiny, kterou vede váš otec. Jak jemu asi teď je?
Nedokážu si představit, že by byl táta spokojenější. Snad ještě, kdyby byl Tuňák (Ondřej Tunka) druhej nebo třetí. To by bylo ještě o trošku lepší. Ale věřím, že tentokrát i táta půjde do hospody a pořádně si to užije.
