Takže tenhle tým někdy vyhraje Davis Cup?
Bylo by hezké navázat na letošní rok. Kdyby se to někdy ještě líp sešlo, kdybychom například hráli finále doma, třeba by to pak mohlo dopadnout úplně jinak.
Jaké konkrétní poučení si z finále vzít?
Těžko teď něco vypíchnout. Spíš jde o celkový dojem, že když se příště dostanu do tak obrovského zápasu, budu mít v podvědomí: Takovou situaci už jsem jednou zažil. byť to nemělo úspěšný konec.
Co se vám za pár let vybaví, až někdo připomene Davis Cup 2009?
Asi právě tohle finále, přestože vzpomínek je spousta za celý rok. Ve Španělsku to pro nás bylo něco nového. A neopakovatelná byla i atmosféra na stadionu.
Jak moc vůbec ovlivní výkon hráče, když má kolem sebe patnáct tisíc lidí, kteří přejí soupeři?
Tady šlo hlavně o to, že atmosféra v Barceloně byla skutečně skvělá. Nedá se to srovnávat s ničím. Ani s tím, co jsem zažil třeba v jednom z mých prvních utkání Davis Cupu v Argentině. Lidé ve Španělsku tenisu neskutečně rozumí. Užívali jsme si to. Na konci třetího setu ke mně za toho obrovského kraválu přišel Radek a řekl jen: To je skvělý, co? A bylo, stálo to za to. To jsou ty zážitky, které si sebou odnášíte.
Nakolik jste si po pátku věřili, že finále ještě obrátíte?
Ale, jo furt to bylo dobrý. I když asi ne tak, jako kdybychom vedli nebo hráli 1:1. Což mimochodem klidně mohlo být. Pořád jsme věřili, že v neděli můžeme slavit.
Nakonec jste se sice prohráli, ale po deblu jste přímo na kurtu skákali vítězný tanec.
Po prohře jsem ho ještě asi neskákal, to je pravda (úsměv). Ale zrovna teď to tam patřilo. Nemáme se za co stydět. Nemusíme sedět v rohu a truchlit. Odehráli jsme spoustu skvělých a vyrovnaných utkání. Jednou za rok jsme prohráli, jsme druzí na světě. To není tak špatné. Bylo by dobré udržet si letošní atmosféru v mužstvu i dál.
Řekli jste si: Příště to bude lepší?
Určitě! Právě v tom kolečku po zápase jsme si dali znovu náš osvědčený pokřik: My tu mísu stejně vyhrajem!
