Když ředitel závodu Angelo Zomegnan v roce 2006 tento kopec vybral do itineráře etap poprvé, nazvali ho masochistou. Nahoru tehdy nevedla pořádná silnice, asfalt se natahoval až těsně před příjezdem pelotonu.
Cyklisty nakonec do cíle nepustil sníh. Kéž by teď přišla vánice znovu, přejí si mnozí. Úterní časovka do mraků nahání strach.
"Opravdu strmý kopec," kývl mistr světa Cadel Evans. Cílová páska je ve výšce 2273 metrů. Doprovodné vozy tam nesmějí, pro případ defektu jen mechanici na motorce s náhradním kolem na rameni.
"Pokud na ten kopec nemáte nohy, bude to katastrofa," hlásil Australan poté, kdy si cestu na konci dubna pořád lemovanou sněhem projel. "Strach? To ne, líbí se mi, bude to překrásná etapa."
Evansovo nadšení ale nesdílejí všichni: na třinácti kilometrech závodníci nastoupají přes tisíc výškových metrů, narazí na pasáže až 24procentního stoupání, posledních pět kilometrů se jede po štěrku.
"Podkluzovalo mi tam zadní kolo," postěžoval si Alberto Contador, když tuhle časovku jel před dvěma lety.
Tenkrát etapu vyhrál Franco Pellizotti, jeho trápení skončilo po čtyřicet minutách a šestadvaceti sekundách. Průměrná rychlost se jen těsně přehoupla přes 19 kilometrů za hodinu.
Šest jezdců tehdy nestihlo časový limit.
Letos, než byl Pellizotti kvůli podezřelým krevním hodnotám suspendován, si stoupání s dalšími jezdci projel. "A Evans nám prostě po třech kilometrech ujel," říkal Ital pro Gazzetta dello Sport.
"Austrálie je kontinent, ale náš nejvyšší kopec je nižší než Plan de Corones," nevěřil Evans. "Z toho jsem prostě nadšený."
Italské kopce zná dobře, v roce 2002 na Giru zažil svůj debut v Grand Tour. Ten rok se také stal prvním Australanem, který oblékl růžový dres, i když jen na jeden den.
"Úžasná zkušenost," liboval si. "Tak proč bych si to nemohl zopakovat i teď?"
