„Dobrý! Byli jsme tam poprvé a doufám, že ne naposledy,“ pronesl Forejtek. „Musíme teď trénovat, abychom se tam co nejdřív vrátili.“
Což je ten nejtěžší možný úkol.
Sedmnáctiletí Češi v All England Clubu vyhráli juniorskou čtyřhru. Prožili krásné chvíle na kurtu i poté ve slavnostních prostorách. Ale...
„Strašně bych jim přál, aby se rychle etablovali v mužském tenisu. Když však budu upřímný, myslím, že je to pořád daleko,“ říká jasně Vladislav Šavrda, bývalý daviscupový kapitán a dlouholetý trenér.
Není v tom podceňování ani malomyslnost. Taková je prostě realita.
Kdo to umí, je geniální
Ve chvílích, kdy bolestmi sužovaný Tomáš Berdych pomalu končí kariéru a jeho designovaný nástupce Jiří Veselý padá ze stovky, český mužský tenis vzhlíží k trojici: Lehečka (2001), Forejtek, Dalibor Svrčina (oba ročník 2002).
„Jejich generace je výborná, i ve světovém juniorském měřítku,“ oceňuje Šavrda. „Jenže skok mezi muže je příšerně obtížný. V teenagerovském věku to zvládnou jen absolutní výjimky. Kluci mají našlápnuto, ale čeká je obrovsky tvrdá práce. Jen klapky na oči pro tenis, komplexní příprava a dobrý tým lidí okolo. Jiná cesta není.“
Lehečka očividně odrůstá juniorským teniskám, v Davis Cupu letos při premiéře zaujal kurážným představením proti Nizozemci Haasemu, dokonce mu vzal set. „Ideální věkovou hranici pro přechod mezi muže nelze určit, každý hráč je na tom jinak fyziologicky. Já doufám, že už na to mám,“ souhlasí.
A je dobře, že ví, jak moc to bude bolet. Duševně i fyzicky.
Místo snahy uspět mezi vrstevníky v Melbourne, Paříži, Londýně či New Yorku ho budou čekat duely na zapadlých kurtech, cesty do leckdy divokých podmínek.
„Náročné to bude velmi. Už jsme takové turnaje hráli v Česku i v cizině - u nás jsou na vysoké úrovni, což se bohužel o zahraničí nedá říct,“ kývne Lehečka. „Ale tím si musí projít každý. Snad se dostaneme co nejrychleji aspoň na challengerovou úroveň a budeme tam schopní hrát vyrovnaný tenis.“
I odtud je k zápasům ATP pořád ještě tuze daleko. Proč? Tenis se svojí podstatou vzpírá trendu, který naplno ovládl hokejovou NHL a ani fotbalu není cizí. Teenageři v rolích hvězd? To spíš Federer promáchne volej...
„Spousta aspektů je oproti kolektivním sportům náročnější,“ líčí Šavrda. „Obrovskou roli hraje sebevědomí, hlava, vedení zápasu. Kdo to má v 17 či 18 letech, je geniální. Ostatní musí čekat, až dospějí a získají zkušenosti, jak se skládají fiftýny po sobě. Podle mě je to složitější, než když trenér klukům organizuje herní systém a říká jim, jak si počínat na jejich postu, tak jako v hokeji, ve fotbale. V tenisu je člověk na vše sám.“
Když se hodí křišťálová koule
Jen tři teenageři jsou v elitní stovce: brzy dvacetiletí Miomir Kecmanovič (64.) a Alexei Popyrin (94.) a největší talent ze všech, osmnáctiletý Félix Auger-Aliassime (23.). Mezi chlapci a chlapy je rozdíl nejen fyzicky. „Musíme trochu zesílit. Hodně zlepšit servis. A posunout se v hlavě; věřit si, že na to máme,“ plánuje Forejtek, spolu s Lehečkou obdivovatel Rogera Federera.
Mají oni a Svrčina šanci se aspoň lehce dotknout toho, co dokázal legendární Švýcar? Mohou se usadit v Top 100? Či v ještě vyšších patrech?
„Tohle je teď hádání z křišťálové koule,“ odvětí Šavrda. „Kdyby mi někdo v jeho sedmnácti letech řekl, že Radek Štěpánek bude v desítce, myslel bych si, že to prostě nemůže být pravda. Strašně záleží i na tom, koho kluci na své cestě potkají.“
Už proto může být možnost dýchat vzduch v jedné místnosti s Djokovičem výhledově k nezaplacení.
