„Beru to jako šanci pomoct tu lyžování,“ říká plynnou češtinou 34letý Hudec.
Mezinárodní lyžařská federace (FIS) potvrdila, že nic nebrání tomu, abyste jezdil za Česko. Ulevilo se vám?
Hodně. Čekal jsem, jestli mi zůstanou vyjeté body, protože začínat od nuly by bylo v mém věku těžké. Ale body mám, takže jsem spokojený. Kdybych se v kanadském týmu loučil ve zlém, mohli mi je vzít, je to pak politický tah. Často se nestává, že vám body nechají.
Bylo to gentlemanské gesto kanadského svazu? Nemuseli to udělat.
Nemuseli. Ale na druhou stranu by to pro ně byla hrozná marketingová strategie. Hodně lidí na ně bylo naštvaných za to, jak ta situace se mnou dopadla. A vůbec by si nepomohli, kdyby udělali další tah opačným směrem. Vždycky jsem podporoval kluby a děti, a když chtěli, abych zajel na nějakou besedu nebo společný trénink, byl jsem první, kdo se zvedl a šel. Nemohli se na mě dívat negativně.
Proč už o vás v Kanadě nestáli?
Nevím, možná doufali, že mi byznys jde tak dobře, že lyžování zapíchnu. Když jsem mluvil s lidmi z kanadského týmu, řekl jsem jim, že dělám všechno pro to, abych byl připravený na další sezonu. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mnou nepočítají a najednou co teď se mnou? Věděl jsem, že jsou problémy s penězi a 23 z 27 závodníků kanadského národního týmu musí svazu platit. I ti, kteří jezdí svěťák, musí platit deset i dvacet tisíc dolarů, jen aby mohli závodit za Kanadu, což je samozřejmě šílený nesmysl. A ode mě chtěli sedmdesát tisíc (přibližně 1,3 milionu korun), to bylo to divné. Neměl jsem stejné podmínky jako ostatní, asi proto, že jsem byl úplně navíc. Najednou by potřebovali dalšího servisáka, což je padesát tisíc dolarů ročně plus další náklady, ale hodili je na mě. Jestli chceš lyžovat, tak ano, my tě budeme podporovat, ale za sedmdesát tisíc dolarů.
Na to jste přistoupit nemohl...
Byly tam i další věci, například podstupovat jednou měsíčně testy, aby věděli, že se zlepšuji, a s tím jsem samozřejmě souhlasil. Ale nesouhlasil jsem se sedmdesáti tisíci dolary hlavně poté, co jsem vyhrál v Soči medaili. Tenkrát už byl kanadský tým na tom ekonomicky špatně a medaile zachránila podporu sponzorů na další dvě sezony. Teď už peníze nejsou, je to dva roky po olympiádě a všichni na to zapomněli. Jenže místo aby sehnali peníze, tak platí víc a víc závodníci a systém se nemění.
Nebyla šance se domluvit?
Nevěřím v náhody, ale bylo štěstí, jak se to všechno rychle vyvinulo. Hned po první schůzce jsem si vzpomněl na muže jménem Lionel Finance, který byl šéftrenérem rychlých disciplín v kanadském týmu v letech 2007 až 2010. Vždycky jsme měli dobrý vztah a byl u toho, když jsem zajel druhé místo na mistrovství světa ve Švédsku. Před dvěma lety mi vyprávěl o založení S-Teamu a filozofii, že lyžování vyžaduje od závodníků profesionální talent i čas, ale sponzoring je proti hokeji nebo cyklistice na amatérské úrovni. Chtěl vybudovat první profesionální tým, podobně jako jsou cyklistické stáje. Zavolal jsem mu, jak mu to jde s S-Teamem a jestli by pro mě neměl místo. Hned nadšeně zareagoval, že ano a jestli jdu s nimi.
Tak jednoduché to snad nebylo.
Bylo to vyřešené během jednoho dne. Shodli jsme se ale, že se ještě zkusím nějak domluvit s kanadským reprezentačním týmem, protože musím jezdit za nějaký svaz, pod nějakou vlajkou. Z dalších schůzek se zástupci kanadského svazu ale nic nevzniklo. Oni nevěděli, že mám jinou možnost, a já jsem věděl, že nebudu platit jen proto, abych mohl lyžovat. Myslím, že po těch letech už jsem si zasloužil podporu. Řekl jsem, že fyzické testy beru, ale že zaplatím jen tolik a na papír jsem napsal nulu. Kroutili hlavami a nakonec přišli s tím, že oni zaplatí půlku a já 35 tisíc. To ale bylo pořád o deset tisíc víc než ti poslední z celé reprezentace.
S tím jste se rozešli?
Mezitím jsem měl schůzku s Lionelem, který pro mě během tří dnů sehnal sponzory. Tak jsme si řekli, že jdeme do toho.
Jaká byla reakce kanadského svazu?
Ještě než se to dozvěděli, museli oznámit nominaci závodníků do kanadské reprezentace na příští sezonu. Počítali s tím, že buď zaplatím, nebo ukončím kariéru. Byli hodně překvapení, když jsem jim řekl, že jsou moc hodní, ale opravdu to necítím jako podporu, ale že zároveň nekončím. Vypukla panika, nevěděli, jak to vysvětlit veřejnosti, a lidé volali na svaz a posílali e-maily, proč není Hudec v nominaci. Jakmile jsme oznámili spolupráci s S-Teamem, tak kanadský tým otočil, že by byli rádi, kdybych jezdil za ně, ale to už byly vztah a důvěra pošramocené.
V tu dobu už jste byl v kontaktu s českým svazem?
Závodění za Česko dávalo v tu chvíli větší smysl, máme větší šanci na mistrovství světa a také dobrou příležitost vyjezdit pro mladé závodníky víc míst ve Světovém poháru. V Česku jezdí za S-Team Klára Křížová a český svaz nic nestojím. Podpořil mě tím, že mi umožnil jezdit pod českou vlajkou a v české kombinéze. Navíc v Česku tento systém funguje dlouho, sám jezdil Ondra Bank, své sponzory má Šárka Strachová i další.
Budete spolupracovat s ostatními českými lyžaři?
Mluvili jsme o tom s Tomášem Bankem, že by bylo pro nás dobré trénovat společně s Krýzlem obřák. Každá spolupráce je dobrá, nejen v lyžování. V Česku je i sportovní atmosféra lepší, lidé jsou tu na lyžování víc zvědaví a fanoušci si váží, jaký je to sport a co obnáší. A Češi lyžování milují. Je to super, být tu lyžař. Těším se na to a doufám, že k tomu můžu přidat něco pozitivního.
Jan Hudec při sjezdu na mistrovství světa v Schladmingu.
Několikrát v minulosti už jste si s myšlenkou závodit za Česko pohrával. Bylo těžké udělat rozhodnutí a odejít z kanadského týmu?
Bylo to těžké v tom smyslu, že jak jsem Čech, tak jsem i Kanaďan. Bydlel jsem v Kanadě třicet let a dala mi všechno - kamarády, vztahy, trénink i závodění. Nebylo těžké přijít do Česka, ale srovnat si v hlavě, že je mi jedno, co si o tom budou lidé myslet. Na začátku jsem se bál, že fanoušci, kteří sedí mimo dění a neznají mě, si řeknou - Kanada mu dala všechno a Hudec teď odchází jako by nic - ale to jsem nakonec neslyšel. Z té srdeční strany to bylo lehké, cítím se v Česku jako doma, mám tu kamarády, rodinu a cítím podporu.
Mámu, bratra a jednoho syna máte ale také v Kanadě.
To byla asi poslední věc, nad kterou jsem přemýšlel, protože jsem už cestoval tolik, že to skoro bylo jedno, kdo byl v Kanadě a kdo byl v Česku. Nikoho nevidím dost, ať už jsem tady nebo tam, protože vždycky bych chtěl někoho vidět častěji. Ale s lyžováním, byznysem a dětmi cestuju tam a zpět jako blázen a to se nezmění, jestli budu lyžovat za Česko, nebo za Kanadu. Pořád pendluju.
Jaký máte ke Kanadě nyní vztah?
Nedělám za sebou žádnou čáru, ani by to nešlo. Pořád tam mám desetiletého syna, který mě potřebuje. Mám tam i mladšího bráchu a byznys. Kanada je nádherná země, dala mi hodně krásných věcí a v životě by mě nenapadlo se k ní otočit zády.
Dostaly se k vám nějaké reakce na přestup?
Z Kanady jen ty pozitivní, nějaké negativní jen v Česku, ale ne osobně, skrz jiné lidi. Byl to spíš strach lidí, kteří neznají detaily ani jak funguje lyžování, bodování, jak se dostat do Světového poháru a co mohu přidat. Kdo to nechápe, tak si myslí, že přišel starý pardál a bere šanci mladému, co by se tam mohl vybojovat. Ale já jsem schopen opravdu otevřít dveře pro další, co jsou vedle mě, a trénovat s nimi.
Jak můžete pomoct dalším Čechům do Světového poháru?
Když budu jezdit normálně, tak můžu vyjezdit díky bodům další místo. A Krýzl nebo někdo jiný může vyjet další místo v super G. Vím, že se Tomáš Bank snaží systém změnit, chce jezdit ve větším týmu, protože talent v Česku je, děti tu umí lyžovat. Slalom, obřák, na to jsou tu dobré svahy. Super G a sjezd je těžší, ale v Kanadě jezdíme taky na ledovce a sjezd se trénuje ve skutečnosti na závodech. Není tedy nevýhodné být v Česku. Talent tu je, akorát jak ho dát dohromady a udělat s ním něco pozitivního. Takže lidé, kteří mají negativní komentáře, jen neví, jak to funguje. A nebo jsem opravdu starý, tlustý a už to nedám. To je taky možnost. (smích)
Také je ale fakt, že jste dva roky pořádně nelyžoval. Nemáte obavy, že se ostatní za tu dobu posunuli?
To je pravda, dva roky je na limitu, to říkám i já. Ale já nejsem každý druhý a nechci, aby to znělo namyšleně. Když se člověk podívá na mou kariéru, tak mezi roky 2003 a 2012, kdy jsem vyhrál ve svěťáku, jsem prodělal sedm operací kolena. A většinou přišla po pár závodech na začátku sezony. To nedává smysl. Měl jsem roky, kdy jsem prodělal operaci, rehabilitaci, prvních pár závodů jsem sjel dobře, nasbíral body, abych byl ve špičce, a přišla další operace. A pak zase. To taky musíme brát v úvahu, nemám za sebou normální kariéru. Dva roky je tedy dlouho, ale kdybych si nemyslel, že jsem schopný to zvládnout, tak bych to nedělal. Nestojí mi za to mít bolavé koleno, podstupovat riziko, cestovat. Opravdu věřím tomu, že jsem schopný toho dosáhnout a přinést pozitivní výsledky nejen pro český tým, ale ovlivnit mladší závodníky a pomoct jim nahoru.
Jan Hudec absolvoval čtvrteční trénink na sjezd ve Val Gardeně s airbagem ukrytým pod kombinézou.
V jakém stavu je teď vaše pravé koleno?
V docela dobrém, síla tam je, funkční je také. A když mi ho v únoru operovali, což byl i s malými artroskopiemi desátý zásah, tak říkali, že vypadá ještě dobře. Nevím tedy, co to přesně znamená. (smích) Ale když jsem schopen trénovat, dostat z něj sílu, co potřebuju, a udělat oblouk, tak je to v pohodě.
Vnímáte, že se od vás bude hodně čekat?
Někdo bude čekat, někdo bude házet klacky, to je všude stejné. Ale většinou jsou pro mě velká očekávání dobrá. Rád jsem pod tlakem a nejspíš dělám výsledky jen pod tlakem. Takže možná to bude dobré. (smích)
Mistrovství světa je ve Svatém Mořici, kde jste poprvé vstoupil do Světového poháru, a dřív jste zmiňoval, že je pro vás velký sen se tam vrátit.
Mám co dělat... Ale ano, je to pro mě motivace. A pokud slušně odjezdím tuto sezonu, tak najednou bude méně než rok do olympiády. Samozřejmě funguju den za dnem, přemýšlím nad nejbližším závodem. Ale ty velké cíle vidím ve Svatém Mořici a na olympiádě.
Mohl byste na ní startovat za Česko?
Nevím, jestli se to vyřešilo teď na FIS. Zatím se tím nezabývám.
Usadil jste se v Přáslavicích nedaleko Olomouce, kde sníh nebývá a svahy jen krátké. Jak bude fungovat příprava?
Mám velkou zahradu, takže když sekám trávu, tak je to dobrý trénink. (smích) Máma v Kanadě bydlí ve Skalistých horách, kde má kanadský tým hlavní tréninkové centrum. Přesto jsme tam nelyžovali a jezdili na ledovce. Na svěťák se trénuje neustále v zahraničí a je jedno, jestli jste z Rumunska, Česka nebo Kanady. Bude to tedy stejné. A když přijedu na Vánoce domů, tak budu hlavně odpočívat, pokud půjdu na svah, tak spíš s dětmi nebo jinými závodníky.
Jan Hudec na trati úvodního tréninku na olympijský sjezd v Soči.
Zajet si do Jeseníků tedy nepřipadá v úvahu?
Ne že by tam nebyly dobré podmínky, ale časově to nedává smysl. V létě tu není sníh, takže jezdíme do Rakouska, Švýcarska a taky do Jižní Ameriky, stejně jako jezdil Ondra Bank. Na podzim jsou všichni v Americe, v Coloradu ve výšce nad 2500 metrů začíná zima už v říjnu. A pak začne Lake Louise a jezdíme, to už pak není čas na nic. Když budu mít trochu volno, tak budu v Přáslavicích na Vánoce a budu lyžovat jen tak s tátovou akademií v Petříkově.
Zmiňujete jméno svého kamaráda a bývalého českého reprezentanta Ondřeje Banka, který ukončil kariéru. Zkoušel jste ho lanařit na nějakou spolupráci?
Nemůžu mluvit za něj, co má teď za lubem. Vím, že nějaké plány má. Vždycky jsme hodně špekulovali, co budeme dělat po kariéře. Vím, že je hodně chytrý a přemýšlí o různých věcech, má velké plány se svou značkou Vagus. Také bude mít další dítě, takže bude mít plné ruce práce. O spolupráci v lyžování jsme se nebavili, spíš o byznysu kolem něj. Ale budu ho pořád přesvědčovat, ať zase začne lyžovat. (smích)
Je nějaká šance?
Nebylo by to poprvé ani naposledy, kdy by někdo po ohlášeném konci začal znovu lyžovat. Bany sám říká, že ne, ale nikdy nevíme. Bylo by fajn mít parťáka.
