„Nejela jsem tam s žádným vysokým cílem. Bylo pro mě překvapení, že jsem skončila čtvrtá,“ říká studentka prvního ročníku Podještědského gymnázia. „Je to pro mě obrovská motivace, do minulé sezony jsem si totiž myslela, že mezi evropskými soupeřkami nemám šanci. Teď ale vím, že když budu víc trénovat, můžu na ně dosáhnout.“
Jezdit mezi boulemi začala v sedmi letech. Byla to víceméně náhoda. „Přišli jsme k tomu jak slepí k houslím,“ směje se Eliščin otec Vlastimil Coufal. „Začali jsme lyžovat na Ještědu, ale dětem se najednou nechtělo jezdit po sjezdovce a lyžovaly všude bokem. Tak jsem si zjistil, že v Liberci je oddíl akrobatického lyžování a sehnal jsem trenéra.“
Začátky byly těžké. „Vzpomínám si, že na prvních závodech jsem hrozně brečela, protože nedopadly nejlíp,“ říká talentovaná závodnice SK Ještěd.
Dnes je mnohem optimističtější, vloni prožila zlomovou sezonu. V Evropském poháru, což je po Světovém poháru druhá nejvýznamnější mezinárodní série, patřila pravidelně k těm úspěšnějším. Získala tak šanci startovat na juniorském mistrovství světa, kde jako nejlepší z českých účastníků skončila třináctá v paralelní jízdě.
Jízdě v boulích se věnuje i její starší bratr František. „Jenže v chlapech je konkurence ještě mnohem větší. Potřebujete trénovat ještě mnohem víc a intenzivněji, na což v Česku nejsou podmínky,“ říká Coufalová.
Půjde ve stopách Nikoly Sudové?
Český tým čeká v této náročné sportovní disciplíně už delší dobu na větší úspěch. Proslavila ji jablonecká Nikola Sudová, která se prosadila na stupně vítězů na mistrovství světa a úspěšně reprezentovala i na zimních olympijských hrách, naposledy v roce 2014 v ruském Soči. Před čtyřmi lety však ukončila kariéru. „Myslím si, že od jejích dob se všechno hodně posunulo nahoru. Holky začaly skákat těžší skoky a začaly jezdit rychleji,“ míní Eliška Coufalová, která by se do příštího roku chtěla naučit salto s vrutem.
Sní o tom, že se jednou také podívá na olympiádu. Ta nejbližší se koná v Číně v roce 2022, kdy bude talentované liberecké boulařce pořád pouhých 18 let. „Kdybych se tam měla dostat, asi bych nemohla vůbec chodit do školy,“ říká s úsměvem. „Olympiáda je samozřejmě můj sen, ale mojí největší motivací je teď postupně se zlepšovat a dostávat se na vyšší závody.“
