„Nevím, jestli to je úplně ideální začátek, přece jen jsem skoro dva měsíce basketbal nehrál. Možná by bylo lepší naskočit proti nějakému jednoduššímu soupeři,“ uvažoval Welsch, jenž ve středu odpoledne poprvé trénoval s týmem Beksy v hale na Dašické.
„Ale nesnažím se z toho dělat velkou vědu. Samozřejmě budu hrát proti svému bývalému týmu, proti klukům, které důvěrně znám. Uvidíme. Budeme se snažit zopakovat to, co se Pardubicím proti Nymburku podařilo loni nebo i předloni, ale na druhou stranu si nemyslím, že je důležité porazit ho v listopadu. Bude lepší, když se to povede v dubnu nebo v květnu,“ přál si 37letý veterán.
Co rozhodlo o tom, že si kariéru ještě protáhnete, navíc právě v pardubické Bekse?
Pokud jde o samotné prodloužení kariéry, hlavní byl můj vnitřní pocit. Měl jsem zkrátka dojem, že svou sportovní, basketbalovou cestu ještě nemám dokončenou. Proto jsem hledal způsob, jak pokračovat. Pardubice už potom byly mnohem jednodušší volba - jiná ani nebyla. Rozhodoval klub, lidi v něm, ke kterým mám osobní vazbu, a jeho ambice. A vůbec tohle místo, odkud v podstatě pocházím.
Když jste kdysi nastoupil ve zdejší aréně za Estudiantes Madrid proti Nymburku, povídal jste mi, že jeden výborný kamarád, Radek Nečas, vás uhání, abyste si s ním zahrál v Nymburce, a další, Martin Marek, abyste šel do Pardubic. S prvním z nich jste pak v Nymburce skutečně působil, ale v Pardubicích se nyní potkáváte s oběma. I když z Marka už je bafuňář (generální manažer BK JIP Pardubice), dá se říct, že se kruh uzavírá?
Bezpochyby, jednoznačně to tak vnímám. Radek mě před pěti lety přemlouval, abych šel do Nymburka. Já to udělal a toho rozhodnutí nelitoval. Teď si zase přál, abych podepsal tady, a doufám, že to dopadne stejně. Je to určitě speciální situace, nejenom kvůli nim dvěma, ale s ohledem na Pardubice celkově.
Mimochodem, od kdy Nečase s Markem vlastně znáte? Už od žákovských let?
Poprvé jsme se potkali v 15 letech, když jsme přijeli na první reprezentační sraz. Takže to je 22 let...
Jak dlouho jste o pokračování kariéry přemýšlel?
Od momentu, kdy jsme se vrátili z mistrovství Evropy. Tam začala určitá osobní reflexe a přemítání o tom, co vlastně dál. Bylo to podpořené dalším zlomovým okamžikem v mém životě, kdy se mi pár dní po návratu narodil druhý potomek (syn Jáchym). Uvažoval jsem, jestli ještě hrát, nebo se vydat jinou cestou.
Přispěl k vašemu rozhodnutí hrát v Pardubicích i volnější zápasový režim ve srovnání s Nymburkem?
Taky. Cestování jsem si užil dost, už mě to moc nebaví. Dva zápasy týdně se ještě dají. Ale co jsme zažívali s Nymburkem pár let zpátky, kdy se hrály tři soutěže, byly tři zápasy týdně a létalo se do Ruska, na západ... To už bych teď určitě nezvládal. Rytmus jednoho utkání týdně by mi v pokročilejším sportovním věku mohl vyhovovat.
Nepřicházíte však jen dohrát kariéru, s Beksou hodláte bojovat o nejvyšší příčky.
Jenom dohrát ji neumím. Tím, jak jsem se basketbal naučil během kariéry dělat, nejsem typ, který by dokázal hrát v uvozovkách jenom pro zábavu. Stát se součástí skupiny lidí, jež má nějakou vizi a cíle, které chce naplnit, pro mě bylo taky důležité. S Nymburkem jsme vyhráli český titul, nicméně bylo by fajn si o něj zahrát i s Pardubicemi. Výsledky, kterých se tu dá dosáhnout, mohou zpětně přinést třeba mnohem větší radost než titul v Nymburce.
Dohodli jste se na roční smlouvě. Dál to máte otevřené?
Když jsme se bavili s Mářou (Martinem Markem), říkal jsem mu, že si nechci stavět žádné osobní limity. Rok, dva, pět nebo deset let. Uvidíme, jak spolupráce bude probíhat, jestli bude výhodná pro mě i pro klub. Nikdo se asi nebrání případnému prodloužení.
Dostaví se nostalgie, až budete trénovat ve staré hale na Dukle? A potkávat tam lidi, jako je legendární mládežnický trenér Jan Procházka?
Ona už se dostavila. Minulý týden jsem na Dukle absolvoval pár individuálních tréninků s Dušanem Bohunickým. A proběhl už i „střet“ s panem Procházkou - jako vždy opepřený vtipem z jeho strany. Bylo to pocitově zvláštní.
Prozradíte, co vám řekl?
Převlékal jsem se v šatně, on prošel kolem, pak dvacet vteřin nic. Najednou se vrátil - podíval se na mě a myslel si, že jsem Jackson Kent. Koukal na mě hodně nevěřícně, co tam dělám... (úsměv) Pak jsme se pozdravili, prohodili pár slov. Bylo to dobré, fakt zajímavé.
Co parta v nové kabině?
Vypadá hodně dobře. Většinu kluků znám. S ostatními jsme se museli představit - hlavně se zástupci mladší generace. Proti některým hráčům nebo i s nimi jsem hrál, ať už v národním dresu či v případě Radka Nečase i v klubu.
Je jasné, že s vaším příchodem jsou spojená velká očekávání fanoušků. Připouštíte si na sebe nějaký tlak?
Asi to bude jedna z věcí, které budu muset kontrolovat, někdy možná budou ta očekávání nereálná. Nepřicházím sem ve 20 nebo 25 letech, přece jen už jsem na sklonku kariéry a nejsem takový hráč, jako jsem býval. Ale pořád myslím, že týmu mám co dát. Sám od sebe vždycky čekám to nejlepší. Když jsem na hřišti, tak chci vyhrát a strhnout i ostatní kolem sebe k top výkonu. Tlak-netlak, na konci to je o tom, jak k tomu přistoupíme my sami.
Od mistrovství Evropy jste nehrál. Pomohla delší pauza k tomu, abyste si vyčistil hlavu?
Vyčistil hlavu a srovnal myšlenky, to ano. Ale ne úplně k tomu, abych si odpočinul - kvůli dětem. Chtěl jsem si v klidu sednout a rozmyslet se, co dál. Další faktor byl fyzický. Měl jsem menší zdravotní problémy, s nimiž jsem se musel vyrovnat. Poznamenalo to i celou moji přípravu s nároďákem. Necítil jsem se fyzicky ve formě. S Pardubicemi jsme sice byli v kontaktu už na začátku září, ale nabídku podepsat už tehdy, jsem musel odmítnout. Necítil jsem se na to. V posledních týdnech jsem se proto hodně věnoval i individuální přípravě, abych byl schopný dál pokračovat.
Jiří WelschProfesionální basketbalista, narozen 27. ledna 1980. Hraje na pozici rozehrávače či křídla, měří 199 centimetrů a váží 97 kilogramů. Odchovanec holického oddílu prošel mládežnickými kategoriemi v Pardubicích, odkud už coby ligový hráč přestoupil do pražské Sparty. Pak působil ve slovinské Olimpiji Lublaň a v roce 2002 byl draftován v 1. kole jako 16. v pořadí týmem NBA Philadelphia 76ers. V nejlepší soutěži světa jako historicky druhý Čech po Jiřím Zídkovi postupně oblékal dres Golden State Warriors, Boston Celtics, Cleveland Cavaliers a Milwaukee Bucks. Po návratu do Evropy hrál za španělskou Malagu a Estudiantes Madrid a belgické Charleroi. Uplynulých pět sezon strávil v Nymburce, s nímž dobyl pět mistrovských titulů. Nyní se bývalý reprezentační kapitán po 20 letech vrátil do Pardubic, kde hodlá završit svoji bohatou kariéru. Bydlí v Poděbradech, s partnerkou vychovávají dceru Julii a syna Jáchyma. |
V dresu Beksy byste měl na basket přilákat ještě víc diváků, než když jste hrál na Dašické za Nymburk. Myslíte, že se v sobotu natěsnají do haly?
(úsměv) Myslím, že se tam vejdou v pohodě. Vrátím se k těm očekáváním. Nepřicházím do Pardubic lámat rekordy.
Spoustě fanoušků jste ale určitě svým návratem do klubu udělal obrovskou radost.
Těší mě, že jsem mohl, a udělal jsem ji i sám sobě. Ale já hlavně přicházím pomoci týmu. Nechci strhávat pozornost na sebe, chci, aby lidi chodili hlavně na Beksu a dívali se na ni jako na celek.
Zahlédl jsem vás s dcerkou na utkání Beksy ve FIBA Europe Cupu proti rumunskému Sibiu. Kolik zápasů Pardubic jste na podzim viděl?
Naživo jen tenhle jediný. Pak jsem jeden nebo dva sledoval přes tvcom.cz. Když kluci hráli ve Svitavách a teď v Děčíně.
Beksa v úvodu sezony nepůsobí tak nebezpečně jako během loňské základní části. V čem je podle vás potřeba především přidat?
Co jsem viděl, herní projev mi přijde o dost pomalejší než loni. To hrál tým mnohem rychleji dopředu, byl agresivnější. Hra byla jednodušší, přímá. Teď tam ta rychlost a jiskra chybí. Hraje se hodně postupný útok, pět na pět. A to je pak vždycky těžké, hrát proti postavené obraně. Po chybě je třeba doskočit a rychle běžet s míčem dopředu.
Zůstáváte s rodinou v Poděbradech, nebo máte v plánu se v dohledné době stěhovat někam blíž?
Teď určitě ne. Dojezdová vzdálenost je pro mě akorát tak na hraně, je to akceptovatelné.
Máte malého synka - potvrdilo se vámi po zisku posledního titulu citované rčení, že dvojnásobná radost rovná se čtyřnásobná starost?
Zatím jednoznačně. Spousta lidí nás varovala, že jedno dítě = žádné dítě. A to se taky potvrzuje. S jedním děckem si člověk může brát „time outy“ - když je unavený, přehodí ho druhému a má možnost si odpočinout. Se dvěma už to nejde.
Někdy jsou rodiče taky vyděšení z toho, že o prvním dítěti skoro „nevěděli“, kdežto druhé pořád vyvádí a něco vymýšlí.
U nás to bylo opačně. Julie byla totální „éro“, hodně divoká, vyžadovala spoustu pozornosti. Jáchym je relativně klidnější a má tendenci trochu líp spát. Ale pořád je to malé mimino, takže je to náročné.
Čeští basketbalisté Tomáš Satoranský (vlevo) a Jiří Welsch si domlouvají akci.
Odbočme teď z Čech. Co říkáte na to, že váš nedávný reprezentační parťák Tomáš Satoranský hraje i letos v NBA za Washington tak málo?
To je pro mě těžké komentovat. Co jsem viděl jeho statistiky, na delší dobu vyběhl jenom proti Sacramentu. Všechno ostatní bylo na pár minut. Nevím, co bych mu poradil...
Překvapilo vás to?
To nemůžu říct. Mohlo to být tak, i tak. Že je tam druhý rok a už se na něj nepohlíží jako na nováčka, pořád neznamená, že minuty dostane. Ani jsem nepřeceňoval ty, které měl v přípravných zápasech, protože tam je to nastavené jinak. V létě jsme se o tom s Tomášem bavili docela často. Vím, že to těžce nese hlavně proto, jak je soutěživý, jak moc rád hraje a je součástí týmu. A tam se tou součástí necítí. Uvidíme. Momentálně toho moc dělat nemůže. Mohl by požádat o výměnu, ale to je ve finále stejně na klubu, jestli ji provede, nebo ne. A Washingtonu se do toho podle mě moc chtít nebude. Tomáš je dobrý hráč. Oni to vědí - proto ho draftovali. A navíc, na dnešní poměry v NBA, dobrý hráč za relativně malé peníze. V jejich zájmu bude ho tam dál udržet, i když mu momentálně nedopřávají minuty.
