Jiří Teplý trénuje olomoucké volejbalistky tak dlouho, že už si sám nepamatuje, kdy začal. Prý v roce 1990. Nebo to bylo o rok později? Bůh ví. Každopádně na lavičce vysokoškolaček sedí už skoro čtvrtstoletí. Zažil zlatou éru v polovině 90. let, kdy získali čtyři tituly v řadě a skončili čtvrtí v Evropě, po ní přišlo období temna, kdy bez peněz bojovali o záchranu nejen ligy, ale i klubu.
Nedávno oslavil olomoucký kouč šedesátiny, a končit nehodlá. "Každý rok je nová výzva. A jednou bych ještě rád vyhrál titul," přiznává. Tuto sezonu to však nebude, po vyřazení v semifinále s Olympem dnes doma (17.00) začne sérii o bronz s KP Brno.
Jak jste se dostal k volejbalu?
To je hodně dávno. Trénovat jsem začal v roce 1980 přes kamaráda, který tehdy vedl dorostenky v Litovli. Dělal státnice, tak mě poprosil, jestli to za něj jako bývalý hráč na půl roku nevezmu. Začalo mě to bavit a hned jsme postoupili do dorostenecké ligy. Kamarád už se pak nechtěl vrátit, takže jsem v Litovli působil několik let, mezitím jsem studoval vysokou školu a po jejím dokončení jsem dostal nabídku dělat v Olomouci tréninkové středisko mládeže. Časem mi přišlo přirozené, že jsem v trénování pokračoval a pokračuju dodneška.
Dosáhl jste jako hráč nějakých úspěchů?
Původně jsem byl plavec a k volejbalu jsem přičuchl jen proto, že jsem se po deváté třídě nedostal v Olomouci na školu. Musel jsem na gymnázium dojíždět do Litovle, takže jsem nemohl trénovat, jak bylo nutné. Začal jsem tedy dělat všechno – běhat na lyžích, hrát volejbal, basket. Nejdřív za školu, a pak jsem běhal na lyžích i za klub. Pokud se mám chválit, byl jsem všestranný, ke všemu jsem si přičuchl, měl jsem dobrý vztah ke všem sportům, proto jsem později také studoval tělák. Volejbal jsem hrával v Litovli, s chlapama krajský přebor. Vždycky jako nahrávač, takže žádných výrazných úspěchů jsem nedosahoval, ale bavilo mě to.
Kdy jste se tedy trénováním začal živit?
Končil jsem vysokou v roce 1984 až ve třiceti letech, protože jsem se na ni dostával komplikovaně. V té době bylo těžké dostat se na vysokou školu, zvlášť z rodiny, která nesouhlasila se vstupem sovětských vojsk. Pomohla mi shoda šťastných náhod.
Povídejte.
To je skoro na knihu. Po gymnáziu jsem se pokoušel dvakrát dostat na vysokou školu na tělocvik, ale nepodařilo se mi to a musel jsem na vojnu. Tam si nevšimli, že v naší rodině byly nějaké politické problémy, takže jsem byl měsíc v poddůstojnické škole v Michalovcích u bojového vozidla pěchoty. Pak sháněli jazykově vybavené lidi do Prešova do specializované školy na odposlech. Řekl jsem si, že si aspoň zdokonalím jazyk a nezabiju vojnu, tak jsem se přihlásil. Po absolvování jsme jeli na západní hranice, kde jsme byli u odposlechu.
Slavná éra vysokoškolačekUniverzitní volejbalový oddíl v Olomouci byl založen v roce 1953. V letech 1993 až 1996 získal čtyřikrát v řadě český titul, v letech 1994 a 1995 k tomu přidal i Český pohár. V roce 1994 byl čtvrtý v PMEZ, o rok později byl ve čtvrtfinále. |
Vy, jako podezřelý živel?
Kupodivu to nikdo v té době u vojáků nezaregistroval. Navíc se tehdy vyvážely nějaké zbraně do Libye a potřebovali tlumočníky a experty, kteří by libyjskou armádu zaučovali se zbraněmi, takže mě požádali, abych jel. Napadlo mě, že by mi to po vojně mohlo pomoci na školu, takže jsem to řekl důstojníkovi z ministerstva, který mě nabíral. Teď vy něco uděláte pro nás a my potom uděláme něco pro vás, řekl mi. Do Libye jsem i chtěl, protože bylo těžké se kamkoliv dostat, navíc nám nabídli o půl roku kratší vojnu, takže být rok v Libyi vypadalo lákavě.
Splnila Libye vaši touhu po exotice?
Líbilo se mi tam. Někteří byli v poušti a vraceli se i s podlomeným zdravím, ale já měl štěstí. Byl jsem rok a dva měsíce přímo v Tripolisu a pochytal zkušenosti, které se v té době téměř nedaly získat. Jezdili tam lidé jen z dopravek na montáže a pak z obrany. Bylo to dobré, žádný negativní zážitek odtud nemám, naopak. Nijak náročná práce, učili jsme tam zacházet Libyjce s tanky, přišli jsme s nimi do styku, bavili jsme se s nimi, a v té době se člověk nemohl dostat do takového prostředí.
A pomohla vám tedy Libye na vysokou školu?
Po návratu jsem se na školu znovu hlásil, a přestože jsem věděl, že jsem přijímačky udělal dobře, přijat jsem nebyl. Tak mě napadlo zajet do Prahy, na ministerstvu obrany jsem si nechal na vrátnici zavolat toho důstojníka a kupodivu si mě pamatoval. Řekl mi, ať jedu do Olomouce, že je to zařízené. Druhý den jsem přišel na studijní, kde mi předtím tvrdili, že to nejde. Najednou mě vítali s tím, že jsem přijatý.
Proč jste byl vlastně pro minulý režim nevhodný?
Bylo to kvůli mému tatínkovi, který měl své zásady. Původně byl právník, ale nechal toho v padesátých letech s tím, že nemůže dělat právníka v zemi, kde právo není. Rodiče nás vychovávali v tom, že režim, který tu je, není dobrý. I přes problémy jsme chodili do kostela a to tehdy taky nebylo v oblibě u vládnoucí třídy. Po osmašedesátém přišla normalizace a prověrky, a když přišla otázka, zda souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, tak táta nesouhlasil a odešel z práce. Už byl tehdy v důchodovém věku, takže ekonomicky se to neprojevilo, ale v papírech to měl. Na vojně mi třikrát nabízeli vstup do KSČ, tak jsem to musel vždycky pod nějakou podmínkou odmítnout. Tam mě měli za perspektivního člověka. (smích)
Od kterého roku trénujete olomoucké ženy?
To už přesně nevím. Bylo to kolem roku 1990 nebo 1991. Dělal jsem jako profík tréninkové středisko mládeže, ale nějak se stalo, že v oddíle chyběly dospělé volejbalistky. Za ženy tedy musely hrát dorostenky, které jsem trénoval, takže jsem automaticky přešel s družstvem do kategorie žen a od té doby ho vedu.
Kouč rekordmanJiří Teplý trénuje ženy Olomouce asi 24 let. Pro srovnání, Jan Bobrovský vede basketbalistky Brna o tři roky méně. Sir Alex Ferguson byl v čele fotbalistů Manchesteru United 27 let. |
O pár let později přišla slavná éra čtyř olomouckých titulů v letech 1993 až 1996 a semifinále PMEZ. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Těch úspěchů jsme dosáhli s našimi odchovankyněmi nebo s hráčkami, které k nám přišly kolem patnácti, šestnácti let. Dřív je nešlo udržet, protože Rudá hvězda Praha nebo UK Bratislava si všechny hráčky stahovaly. Tehdy poprvé se nám podařilo naše hráčky udržet. Byla tu vždycky výborná mládež a z toho pak vyplynuly čtyři tituly po sobě.
Tušil jste, že se tu rodí zlatá generace?
Tým byl velice perspektivní už v juniorkách, kdy jsme vyhráli několik titulů. V ženách jsme nejdřív dva roky po sobě skončili na pátém místě a taktak jsme nepostoupili do souboje o medaile. Holky byly hodně mladé, měl jsem tam věkově jednu ženu a to je moje současná manželka, takže se tam skoro s nikým nedalo normálně bavit. Proto taky říkám, že to moje manželství byl pracovní úraz. (smích) Družstvo bylo opravdu perspektivní, doplnili jsme ho Evou Štěpančíkovou z přerovských juniorek a z ní se pak stala evropská nahrávačka. Zkušenost jsme získali tím, že přišla z Německa Světlana Janáčková, tehdy Kucháriková. A tím družstvo zaplnilo rezervy, které do té doby mělo. Zklidnilo se, už bylo zkušenější a přišlo to, co se dalo čekat.
Kdo patřil mezi největší osobnosti?
Vždy je to o týmu, ale nahrávačka Eva Štěpančíková dělala hodně, Světlana Janáčková, Eva Zimmermannová, týkalo se to všech hráček. Byl to tým, který spolu hrál dlouho, hráčky si věřily, byla tam dobrá atmosféra, na tréninku se makalo a přitom byla legrace. Holky nic neošidily, takový mančaft se sejde jednou za dlouhou dobu. Taky se nám ho snažili rozebrat a pak se to i podařilo. Tady nikdy výjimečné podmínky nebyly, ale jakmile nás začala sponzorovat Moravia Mariánské Údolí, měli jsme najednou peníze, abychom hráčky udrželi.
V roce 1994 jste si zahráli semifinále PMEZ. Jak daleko bylo vítězství?
Hrálo se v Záhřebu a bohužel s námi nemohla jet Lenka Gajdošíková, která hrála univerzálku a měla těch 190 centimetrů. Vysoké hráčky tam zkrátka musí být. Favoriti jsme nebyli, skončili jsme čtvrtí, což je v posledních letech asi největší úspěch včetně výstupů Prostějova v Champions League. Zase je to zajímavé tím, že skoro všechny hráčky byly odchovankyně, čímž se může málokterý evropský mančaft pochlubit.
Ta doba už se nejspíš nevrátí, že?
Ne. Už není možné, že si klub vychová hráčky odmalička, doplní je jednou dvěma posilami a je schopen hrát evropskou špičku. To už nejde.
Pokud dobře počítám, jste na lavičce Olomouce 24 let. Počítáte se za rekordmana?
Já si to nepamatuju. Říkají mi to sice lidé, ale mně to nepřijde. Pořád mě trénování baví, takže mi nepřijde jako práce, ale jako koníček, což je ideální. Nechodím otrávený a naštvaný do práce, ale samozřejmě někdy jsou krizové okamžiky. Ženský kolektiv je taky někdy problém, není tedy vždycky všechno pohodové. Ale práce mě baví, je pokaždé jiná, mění se hráčky, podmínky, soupeři. Pořád je něco nového.
Vybavíte si všechny hráčky, které se vám v týmu mihly?
Ty, které hrály o tituly nebo medaile, si pamatuju. Určitě si nevybavím všechny, ale věřím, že na ty, které jsem vedl alespoň rok, bych si vzpomněl. Když mi někdo řekne jméno, zařadím ho.
Objevil se během let nějaký zmařený talent, u kterého jste si říkal, že to může dotáhnout daleko?
U některých hráček mi bylo líto, že skončily, protože byly nesporné talenty. To je sportovní život, holky mají i spoustu jiných zájmů, ale to mi na práci vadilo asi nejvíc. Poslední byla Hanka Vanžurová, to je tak dva roky zpět. Ta kdyby chtěla a dala tomu trochu víc, tak může hrát i na reprezentační úrovni.
Proč se rozhodla skončit?
Dělá svoji práci a asi má jiné priority. Je to ale hráčka, která se mohla pohybovat někde v top českých a nejspíš i evropských volejbalistek. Měla zanedbaný začátek, kdy v Břeclavi trénovala jednou týdně, ale tady šel její výkon velmi rychle nahoru, a kdyby rok dva vydržela, mohla se volejbalem živit. Ale Hana se živí dobře i bez něj, jenže šlo skloubit oboje. Ve své laboratoři bude sedět do důchodu, ale vrcholový volejbal je limitovaný věkem a kondicí.
Měl jste někdy touhu z Olomouce odejít a zkusit jiné angažmá?
Ani ne. Jsem s prostředím tak srostlý, že bych odsud neodešel. Ani za lepšími podmínkami.
Co vás v klubu drží?
Poslední dobou se situace zlepšila, ale jeden čas jsme hráli vyloženě o záchranu v lize. Jsem s olomouckým volejbalem už spjatý tak, že jsem tu jeden čas dělal i manažera a sháněl peníze. S panem Přecechtělem jsme tehdy dělali skoro všechno a z toho se neodchází. Navíc hráčky se tu mění, takže se nedá říct, že by vztah trenér–hráč byl opotřebovaný. Pořád přichází nové výzvy, nechci být trenér, který bude pendlovat a kvůli jednomu angažmá odejde a pak si shání každý rok nové podle toho, kde je to lepší. Cítím se tu dobře, jsem patriot.
Jaké to bylo, když jste museli shánět peníze?
Byli jsme na spadnutí a hráčky nedostávaly dva tři měsíce peníze, my trenéři také ne, protože napřed jsme si je museli sehnat na provoz a pak se dalo hráčkám, aby byly uspokojeny. My jsme zůstávali poslední. Paradoxní je, že tohle období přišlo po největších úspěších klubu. Jenže odešel sponzor a sehnat podporu bylo velmi těžké. Žilo se ani ne z roku na rok, ale z měsíce na měsíc. Hráčky, které vyhrály titul, odešly a přicházely sem místo nich na školu holky, které hrávaly krajský přebor, a my jsme se snažili z nich zázrakem a rychlokurzem udělat extraligové volejbalistky. Hrálo se opravdu o záchranu, a i když jsem v té době dostal nabídku jít trénovat mládež do Itálie, nepovažoval jsem to v takové situaci za vhodné. S klubem jsem byl tak srostlý, že ho nešlo opustit. A také jsem tu začal podnikat.
Možná se moc neví, že máte restauraci nedaleko Olomouce. Jak jste k ní přišel?
Začali jsme s kamarádem s cukrárnou v Ostružnické ulici, kde měl dům. Pak jsme skončili a mně zbyly stroje na zmrzlinu. Se ženou jsme si řekli, že by bylo škoda, kdyby někde stály ladem, navíc jsme se přestěhovali do staršího domu v Hlušovicích, tak jsme začali budovat hospodu. Docela nám to fungovalo, navíc je to dobrá pojistka, protože sport je nejistý. Postupně jsme udělali beachvolejbalové hřiště a bowling. Chceme, aby to bylo o aktivitách, ne jen o sezení a lití nápojů do sebe.
Je pro vás relax stoupnout si za pípu a točit pivo?
Moc v hospodě nebývám, jezdím totiž z tréninků pozdě, stará se o to více žena. Spíš někdy k večeru, když potřebujeme uzavřít, tak se tam musím ukázat a s hosty se pobavit, že už by měli jít domů. Občas i obsluhuju, ale je to spíš výjimka.
Co vás ještě žene v trenérské kariéře?
Každý rok je nová výzva. Pořád se dá něco zlepšovat a na něčem pracovat. V tom není konec nikdy. Někdy hrajeme o medaili a já už den nato přemýšlím nad další sezonou, připravovat se na odchod a shánět posily se musí ještě dříve. Talenty se musí hledat, pracovat s nimi. Je to zajímavé.
Máte v hlavě myšlenku, že byste ještě někdy rád získal titul?
Určitě. I tohle je jeden z motivů, protože pořád tu vládne Prostějov, ale už i on je schopen někdy prohrát, a vždycky se snažíte být nejlepší. Navíc díky přístupu kraje, města a sponzorům máme základní prostředky a podmínky se výrazně zlepšily, takže jsme schopni hrát i evropský pohár a i to je výzva. Družstvo, které hraje jen na domácím písečku, nemůže jít dopředu. Jednoho krásného dne bychom rádi uspěli i na domácí půdě. Vždycky je zajímavější, když liga není jen o jednom družstvu, ale třech, čtyřech a souboj o titul není jednostranný.
Jak se měníte vy jako trenér? Přijde mi, že jste se v posledních letech dost zklidnil.
Jsem povahově impulzivní. Ale s věkem jsem přišel na to, že tím zas tak moc nevyřeším. Pořád jsou okamžiky, kdy se mi to vrátí, a myslím, že pokud člověk v sobě nemá trochu bouřlivé povahy, nemůže trenéra dělat. Už to třeba na sobě tolik nedám znát a dovedu emoce lépe schovat, ale prožívám každý zápas.
Až tak, že jste se s některými hráčkami rozešel ve zlém?
To ani nejde, aby se s každou hráčkou člověk rozešel v dobrém. Ale myslím, že tyto situace jsou v menšině. Ony na to třeba přijdou za pár let, že to až tak hrozné nebylo. Teď se hlásí spousta hráček, se kterými jsem třeba neměl ideální vztah. Potkáme se a najednou jsme schopni se pobavit úplně v pohodě a holky uznají, že to bylo dobré. Je to takový vzpomínkový optimismus. Určitě se najdou hráčky, které mě nemají rády, ale někdo do koncepce družstva nezapadne. Pak jde o to, jestli je schopen to ustát a odejde v pohodě, nebo ne. Ideální člověk samozřejmě nejsem, a pokud chcete něčeho dosáhnout, musíme některé věci řešit, což každý nedovede skousnout.
