„Je to hodně neobvyklé, za to pozvání jsem velice rád. Byla to pro mě čest a odměna, že se můžu o svoje zážitky s někým podělit,“ řekl 42letý rodák ze Zlína.
Líbilo se vám, jak s vámi děti po nesmělém začátku komunikovaly?
Setřepaly počáteční nervozitu a ty otázky pak byly naprosto věcné. Bylo to fajn.
Dlouho se mluvilo o Rogeru Federerovi, jejž považujete za nejlepšího hráče všech dob. Vyrazil vám dech jeho letošní comeback?
To je úplně neskutečné. Šest měsíců nehrál kvůli kolenu; byl jsem fakt zvědavý na to, zda bude v jeho letech vůbec konkurenceschopný. To, co předvedl (vyhrál Australian Open, turnaje v Indian Wells a v Miami), opravdu nemá obdoby.
Trénujete v Prostějově a vedle toho také mládežnický národní tým. Je to práce na plný úvazek?
Je. Od rána do večera pečuji o šest hráčů. Snažím se je postupně připravit na juniorské nebo seniorské turnaje.
Zbude vám prostor na nějaké exhibice tak jako dřív?
Na to se najde čas vždycky. Moje pracovní doba je v tomhle operativní, člověk stejně musí cestovat po turnajích, vidět zápasy. Není to tak, že bych byl v Prostějově sedm dní v týdnu. Když je možnost nějaké exhibice, tak si ji zahraju, ale za posledních pět let jsem odehrál tak čtyři v rámci turnaje v Prostějově, což je jednodenní záležitost. To je úplně bez problémů.
Hovořil jste o šesti mladých tenistech, jež máte na starosti. Kteří to jsou?
Ve skupině mám Dominika Kellovského, Víta Kopřivu, Petra Hájka, Dominika Bartoně a své dva syny (Jakuba a Jiřího). Nejvíc se věnuji Kellovskému, je to ročník 1996, letos mu je jednadvacet. Doprovázel jsem ho i na pár turnajích. V létě pojedu jako kapitán na Galeův pohár, čeká nás mistrovství Evropy do 18 let ve švýcarském Klosters. Pak bych se měl přijet podívat do Pardubic na Juniorku. Jinak víceméně všeobecně mapuju tenisový terén.
Vaším svěřencem býval také Jiří Veselý, nynější česká dvojka, 63. v žebříčku ATP. Nemyslel jste si, že někdejší juniorský mistr světa a velký talent prorazí rychleji do širší světové špičky?
To je hrozně těžká otázka. Já mu samozřejmě přeju co nejvíc úspěchů, jedním z nich už je to, že je ve stovce ATP. Tam už potom rozhodují maličkosti. Jestli na to má vůli, nebo ne. Takových Veselých tam běhá dalších sto. Není tak jednoduché se prosadit. Uvidíme. Má to ve svých rukách. Rozhodně mu fandím.
Zmínil jste Juniorku, na níž byste se měl jako kouč objevit. Co si v souvislosti s ní vybavíte?
Každý rok tu jsem a ten areál vypadá 25 let úplně stejně. Když sem přijedu, popadnou mě nostalgické vzpomínky. Mám to tu rád, byl to turnaj, který mi otevřel dveře do světového tenisu tím, že jsem tady uhrál finále (v roce 1993 v něm Novák podlehl Tomáši Zíbovi) a dostal divokou kartu na challenger v Praze, který jsem potom vyhrál. Pardubice mají určitě v mém srdíčku místo.
Je význam úspěchu na Juniorce pro kariéru současných hráčů stejný jako kdysi?
To je dané spíš mediálně, nikdy to nemělo nějak zásadní vliv. Bylo to prostě mistrovství republiky. Máme spoustu vítězů, kteří potom v tenise nic nedokázali. Je to malinký střípek do mozaiky, která se potom stejně musí složit.
Někteří dorostenci se na Juniorce objeví i čtyřikrát. Kolikrát jste ji hrál vy?
Tuším, že dvakrát - když mi bylo 17 a 18. Do 16 let jsem tu nebyl, to bylo ještě mistrovství ČSFR. Pamatuju si finále se Zíbem. Ale ten druhý rok už nevím, to bych kecal.
