Za svůj trenérský život zažil ledacos. Ale aby potřetí vedl stejný klub, to je pro staronového kouče extraligových házenkářů Gumáren Jiřího Kekrta novinka.
"Říká se, že podruhé nevstoupíš do stejné řeky a já do ní vstupuju potřetí. Mám rozporuplné pocity. Jsem zvědavý, jak to dopadne," přemítá 63letý házenkářský bard, který má Zubří opět vytáhnout do české špičky.
Takže jste nad nabídkou váhal?
Byl jsem překvapený a potěšený zájmem Zubří. A protože byl zájem oboustranný, tak jsme se dohodli.
Jiří KekrtLetos oslaví 64 let. V roce 1996 dovedl házenkáře Zubří k prvnímu extraligovému titulu, který poté obhájil. Českým mistrem se stal také čtyřikrát s Karvinou, má i slovenský titul s Povážskou Bystricí. V Rakousku dostal ocenění Nejlepší trenér roku za zisk stříbra s podceňovaným Stockerau. |
V čem je největší rozdíl oproti předchozím dvěma angažmá v Zubří?
Když jsem přišel poprvé, nikdo nic fantastického nečekal. Klub se desítky let potýkal se svými problémy, hrál druhou ligu. Za rok po postupu skončil druhý, pak získal dva tituly. Všechno bylo nad plán, každý úspěch se bral s nadšením, tituly o to více. Když jsem odcházel poprvé, pomalu nastupovala generace hráčů, se kterými jsme pak udělali dvě stříbra, a která pak byla základem týmu, který se stal potřetí mistrem. Teď vnímám velký rozdíl v očekávání fanoušků, funkcionářů. Nechtějí akceptovat fakt, že mužstvo zase stojí na mladých, kteří se musí nejdříve zdokonalit.
Co vás láká na Zubří, už potřetí jste mu řekl ano?
Je to více atributů. Hned napoprvé se pro mě stalo Zubří srdeční záležitostí. Pracoval jsem v prostředí managementu, ve kterým byli pro házenou zapálení lidé. Mančaft neměl zkušenosti, ale byly v něm osobnosti. Výkonnostní handicap nahrazovali hráči nadšením a cílevědomostí. Trénoval jsem Zubří šest let, můj odchod byl zákonitý. A ani druhé angažmá nebylo neúspěšné.
Jste překvapený, kam se Zubří rok a půl po titulu propadlo?
Na to se mi těžko odpovídá. Ale může se to stát. Zubří vyhrávalo pravidelně medaile a mladí, kteří to sledovali, mohli získat podvědomě dojem, že je to normální. Jenže když měli převzít místo po starších, tak najednou zjistili, že to normální není a neřeší pak klíčové situace dobře. Loni skončilo Zubří po titulu páté a všude jsem slyšel, že to byl neúspěch. To si rozhodně nemyslím. V průběhu sezony odcházely osobnosti jako Jurka nebo Hanták, přišla zranění.
V jakém stavu jste našel tým?
Jsem tady pár dnů a na soudy je ještě brzy. Trénujeme trojfázově a mám pocit, že přístup hráčů je správný. Co z toho vzejde, se uvidí.
Vidíte v mužstvu potenciál, aby zase hrálo o medaile?
Se třetinou hráčů jsem spolupracoval, se zbývajícími se musím seznámit. Jasně, že bychom potřebovali více leváků a pár hráčů vyšších o dvacet centimetrů. O posilách se s vedením bavíme, ale jsem realista, Stržínek se sem nevrátí. Ale jisté je, že jsou tady talentovaní hráči, mládežničtí reprezentanti. Na českou ligu tým perspektivu má.
Je ještě reálné, abyste zabojovali o první šestku?
Bodový odstup je velký (8 bodů) a zápasů moc nezbývá (6). Všechno je možné, ale bylo by to něco z říše snů.
Jste nejstarším koučem v extralize. Necítíte se osamocený mezi mladšími kolegy?
Takový je život, svého času jsem byl také nejmladší. Ale přiznávám, že je to rarita. (úsměv) Tlak mladých je čím dál větší, na druhou stranu si cením, že jsem pořád in. Chtěl bych v Zubří potvrdit, že oprávněně.
Obracejí se na vás mladší kolegové o rady?
Moje zkušenost je, že mladí rady nepotřebují. Jsou to vlčáci a vystačí si sami.
Byl jste stejný?
Měl jsem to štěstí, že jsem začínal u trenéra československých mistrů světa Bedřicha Königa. Řekl mi všechno, co jsem chtěl vědět.
