Dočkal se až letos v srpnu v bulharském Erdenu jako čerstvý padesátník. „To, že se mi to povedlo na sklonku sportovní kariéry, beru jako úžasnou věc,“ přiznává.
Je to reflex, který kluci z Moravské Třebové dostávali do vínku snad už v kolébce – jakmile zaslechnou zvuk leteckého motoru, bezděky zvrátí hlavu k nebi a sledují výkruty, loopingy a vývrtky pilotů z místního Leteckého akrobatického centra. A touha vydat se na oblohu se jim snadno usazuje v srdcích.
Skočit za dobrodružstvím
„Chodil jsem se dívat na letiště, když tam trénovali akrobacii Ivan Tuček, Saller, Čičo a náš nejlepší Petr Jirmus. Ale k lítání mě to nikdy netáhlo, spíš mě lákalo z letadla vyskočit a bezpečně se dostat na zem. Když jsem začínal, ani jsem netušil, co to obnáší. Spíš to pro mě bylo dobrodružství a touha dokázat si, že na to mám a dokážu překonat strach,“ vzpomíná na první seskoky v roce 1984.
Tenkrát mu bylo šestnáct let, takže zamířil do tehdejšího střediska vrcholového sportu, kde nasbíral svou první tisícovku seskoků. Další krok byla základní vojenská služba v Dukle Prostějov, a když se mu povedlo vyhrát mezinárodní závody v Německu, zůstal v Armádním sportovním centru nastálo.
Od té doby posbíral spoustu medailí, včetně těch nejcennějších. Gečnuk se stal armádním mistrem světa v přistání na přesnost (2004) i v individuální akrobacii (2006), ovládl světový pohár (2008). Zářil na světové scéně i mimo armádu, vyhrál mistrovství Evropy (1993) a v individuální akrobacii i mistrovství světa (2010). K tomu sbíral tituly i jako člen úspěšného českého družstva. Chyběl mu jen jediný, ten nejcennější, za kombinaci individuální akrobacie a přistání na přesnost.
Tři kola s Francouzem
Čekal na něj až do srpna u malé bulharské osady Erden, musel si ho však zasloužit. Podmínky byly náročné, teploty kolísaly mezi 16 a 38 stupni, což všem ztížilo hlavně přesnost přistání, kde rozhoduje každý centimetr. Deset seskoků se sčítá, každá chyba tedy může znamenat konec nadějí.
„Už několikrát se mi v minulých letech povedlo titulu přiblížit, ale vždycky to skončilo právě nějakou chybou v jediném seskoku. V Erdenu se mi však před dvěma lety povedlo vyhrát mistrovství Evropy za podobných podmínek, což dá člověku víru a sebejistotu, že když se nepovede jeden dva seskoky, pořád to není ztracené. Problémům čelí každý,“ vysvětluje Gečnuk.
Před posledním seskokem na přesnost držel druhé místo, když dohromady za předchozích devět nasbíral šest centimetrů. Na rivala v boji o titul, Francouze Thomase Jeannerota, měl náskok více než dva centimetry a cíl byl blízko. „Jenže kdybych to přirovnal k automobilovému sportu, bylo to v těch podmínkách jako vjet do zatáčky, kde je rozlitý olej. Padák vám lítá tak, že nevíte, co máte dělat, ale ostatní za vámi se tomu místu vyhnou a mají štěstí,“ popisuje začátek dramatu.
V posledním skoku si totiž připsal tři centimetry a s Francouzem byli rázem na děleném druhém místě. O pořadí, a tím i titulu mistra světa v kombinaci, musely rozhodnout dodatečné seskoky. V prvním měl Gečnuk dva centimetry a už se pomalu loučil s nadějí na titul, jenže Jeannerot ho napodobil. Ve druhém se oba o centimetr zhoršili, až ve třetím skoku, avizovaném jako poslední, si český reprezentant připsal nulu a Francouz zopakoval trojku. A bylo rozhodnuto.
„Když jsem do sportu přicházel, chtěl jsem tohoto cíle dosáhnout. Česká republika má v historii hodně dobrých skokanů a mistrů světa – Ivan Hoššo, Josef Pavlata, ve čtyřiadevadesátém Honza Wantula, v roce 2008 vyhrál Libor Jiroušek – a teď se mi s desetiletým odstupem povedlo převzít tu štafetu. A můžu si užít ten pocit, že to, co jsem dělal, pro mě z tohohle pohledu mělo smysl, protože se mi povedlo naplnit svůj cíl,“ září spokojeně čerstvý mistr světa v kombinaci Jiří Gečnuk.