„Zrovna jsem to holkám říkala - tohle je moje úplně první trofej v celé kariéře! Doteď jsem vždycky končila jen druhá, v Rumunsku, na univerzitě, na střední, prostě všude,“ prokládala těsně po pondělním karlovarském finále svou úlevnou větu náležitými důrazy.
„Vždycky to bylo těsně a tohle už jsem si nemohla nechat uniknout. I proto jsem byla na konci pořádně vystrašená, když se na nás Hradec dotahoval už tak natěsno.“
Opora nymburských basketbalistek nemluvila do větru. Její tým po dominanci v první půli ve velké části té druhé najednou vypadal zranitelně a Hradec Králové snížil až na dramatický rozdíl 6 bodů. Nakonec podlehl 65:75. „My jsme tam hru moc uspěchávaly a obrana už nebyla tak pevná jako do poločasu. Hradec samozřejmě umí zabojovat a my mu to musely oplatit stejným způsobem.“
I usměvavá Američanka už bude navždy zapsaná u zisku historicky první trofeje nymburského ženského týmu. Ten je mezi českou elitou stále zelenáčem, ale letos o sobě dal vědět nebývalým způsobem - při premiéře v soutěži hned do druhého kola play-off Eurocupu, až dosud jen jediná porážka v lize a nyní i titul v Českém poháru.
„Je to sezona snů! Taky je ale fakt, že zatím jedeme hodně nad plán. V každém případě jsme teď moc pyšné na to, co už jsme dokázaly. Ještě ale máme před sebou ligové play-off a kus práce nám pořád zbývá,“ nadhazuje křídelnice směrem k možné finálové sérii s hegemonkami ze ZVVZ USK Praha.
„Ony jsou samozřejmě jedním z nejlepších, pokud ne ten vůbec nejlepší tým v Evropě. Takže se při případné sérii s nimi musíme zaměřit na jejich hlavní opory a zastavit je, jak nejlíp budeme schopné.“
Po minulé sezoně, své první profesionální, již strávila v rumunské Alba Iulii, už může Jessica trochu lépe porovnat rumunskou a českou nejvyšší soutěž. A její hodnocení je vesměs pozitivní pro Bonver ŽBL. „Podle mě je česká liga lepší v tom, že je vyrovnanější. V Rumunsku působí několik opravdu dobrých týmů a pak některé hodně, hodně slabé. Tady prakticky každé kolo může kdokoli porazit kohokoli. OK, s nějakými výjimkami,“ zasměje se.
Spoluhráčku Lenku Bartákovou čeká po dobytí titulu splnění jednoho slibu - musí letos v Karlových Varech dát svůj první půlmaraton v životě. A co přiloží do „banku“ Jessica Kusterová?
„Já tam budu stát někde u trati, Lenku budu pořádně povzbuzovat a podávat jí vodu,“ zakření se Američanka, která kvůli „větším barovým možnostem“ předvídala pondělní noční oslavu kdesi v centru Prahy.
Na Jessice vedle agresivního nájezdu asi nejvíc zaujme její parádní výskok. Výskok, který býval ještě o „nějaký ten palec“ lepší.
„Když jsem vyrůstala, hrála jsem hodně na venkovních hřištích. Jenže když na tom nerovném povrchu pustíte míč na zem, různě uskakuje, proto jsem nedriblovala a jen střílela. Tak to bylo po většinu mého dětství,“ odhalí své tajemství 23letá rodačka z Columbusu v Ohiu.
A pak přidá ještě jeden aspekt své tvrdé venkovní školy.
„I jako holky jsme na asfaltových hřištích hrávaly hodně, ale musely jsme být v týmech s kluky, protože holek nikdy není dost na dvě družstva. A jak vím od dalších hráček od nás, byly jsme na tom většinou podobně - s kluky jsme prostě musely hrát. A třeba moje současná spoluhráčka Theairra Taylor se s kluky utkává pořád, když se na léto vrací domů.“
Jessica, měřící 188 centimetrů, se dřív nebála ani smečí. „Bývalo by mi stačilo, kdyby obroučka byla jen o takový kousek níž,“ ukáže na prstech vzdálenost nějakých pěti centimetrů, „a pak bych zadunkovala. Dokonce jsem to dřív zvládala s volejbalovým míčem i na normální koš, ale pak jsem si zlomila nohu, můj výskok šel dolů a já už to vzdala. Díky spoustě cvičení pořád vyskočím vysoko, ale na smeče už to není...“
Na ještě jednu českou medaili by to ale rozhodně stačit mělo.
