„Máme zájem postoupit, ale nechceme to hrotit,“ říká předseda oddílu Jiří Gnida.
Budete tedy spokojený, i když to nevyjde?
Ne, to nebudu spokojený. To nemůžu říct, ale nebudu z toho dělat tragédii. Pokud postoupíme, nebude to pro nás jako nováčka jednoduché, a my potřebujeme znovu přitáhnout hodně lidí. Před osmi lety, když jsme hráli divizi, jich chodilo hodně, ale od té doby hrajeme mimo město a musíme si je zase získat. To bude snazší výhrami ve druhé lize.
Kvůli nevyhovující hale musíte hrát v Mikulovicích. Bylo to frustrující, že jste i přes výhru ve druhé lize postoupit kvůli hale nemohli?
Má to dva úhly pohledu. Když nemáte kam postoupit, můžete pracovat na týmu tak, aby fungoval. Když ale hrajete o postup, vstupují do toho další věci, je potřeba udělat nějaké ústupky a hrát na výsledek, nikoliv systém hry. To jsou dvě různé věci. U nás to přišlo samo, že jsme se dostali tak nahoru a dva roky po sobě jsme mohli postupovat. Paradoxně nám tedy i pomohlo, že jsme nemohli postoupit.
Nikdy jste nepřemýšleli hrát první ligu jinde než v Jeseníku?
Přiznám, že jsem věděl, že budu vždycky proti. Už na začátku sezony jsem hráče burcoval, ať to vyhrajeme, ale věděl jsem, že není reálné hrát v Šumperku. Hraje se to pro lidi a nebylo by to ono, protože by na nás chodilo padesát diváků a to by bylo trapné a nedůstojné. Může se stát, že v první lize za prvních pět kol uhrajete bod a pak to bude. Bál jsem se, že by to mohlo celý klub rozložit. Hráči by v Šumperku neměli takovou motivaci, jakou budou mít před vlastními diváky.
S jakými návštěvami byste byl spokojený v Jeseníku?
Nejde tak úplně o návštěvu, ale když jsme tam hráli divizi, musel jsem hráčům řvát do ucha, aby mě slyšeli. Do Mikulovic chodí diváci, v Jeseníku fanoušci. Pokud budeme hrát dobře, tak na první ligu bude čtyři sta lidí malá kapacita. Realita může být jiná, ale pokud přijede Sparta, Slavia nebo Benago se Španěly a Brazilci, bude to lákat.
Uděláte z Jeseníku futsalové město?
Věřím tomu. Čerpám hlavně z historie. Když se hrála divize a postupovalo se v době, kdy jsme neměli juniory, ženy ani veterány, takže jsme měli 14 hráčů, chodilo kolem dvou set lidí. Teď máme sto registrovaných členů klubu. Už jenom proto věřím, že budou lidé chodit. Je to ale samozřejmě o výkonech a výsledcích.
Čím to je, že v Jeseníku vyrostl takový klub?
Máme tu rádi futsal. Děláme ho 23 let a nějak se to daří. Jsme specifičtí a možná je to i tím, že lidé nemají na výběr z tolika sportů.
Do sezony jste vstoupili jasnou výhrou 6:0 nad Nasanem Brno. Pokračujete tedy tam, kde jste na jaře skončili?
I když teď máme hodně zraněných, díky širokému kádru to kluci zvládají. To nás odlišuje od soupeřů - když nám bude chybět pět šest hráčů, máme pořád kam sáhnout. Dá se říct, že máme dva dobré týmy, a až bude hala v Jeseníku, budeme mít i béčko. Teď to nemá smysl, když hrajeme v Mikulovicích. Chodí tam kolem sta lidí, maximálně dvě stě na důležité zápasy.
Kdo bude ve druhé lize váš největší konkurent?
Tohle nás nezajímá. Někdo tam určitě bude dobrý, teprve se ukáže kdo, ale na to nemůžeme vůbec hledět. Ostatní týmy favorizují nás, což je nebezpečné, protože na nás se může projevit to, že budeme poprvé o něco hrát.
Pořád se bavíme o tom, že sportovní hala v Jeseníku vyroste. Máte jistotu, že se tak do konce roku 2017 stane?
Víme, že peníze jsou a musí se i vyčerpat, a jsem přesvědčený, že v těchto dnech už se připravuje demolice staré haly. Je na to vysoutěžená firma a musí to být zbourané do konce roku, protože se bude platit první faktura a prvních 15 milionů musí utratit do konce roku.
Nepůjdete osobně pomoct s bouráním?
To určitě ne. Možná před deseti lety bych na to měl potenciál. Ale jak stará hala padne, tak je to jasné, školy novou potřebují na výuku. Pro nás bylo děsivé, když se objevovaly názory, ať se opraví stará hala za 10 milionů v rozměrech, jaké měla. Pokud by se to schválilo, tak bych musel klub rozpustit, protože dokud byla hala stará, tak jste měli pocit, že to není možné, a věřil jste, že to nejde ani opravit. Pak přicházely nápady na dílčí opravení. Nás to dusí, že nemůžeme hrát doma. Soupeři nás obdivují, vyjadřují nám respekt, protože v Brně nebo Ostravě je hal několik a na trénink to mají pár minut. My než se posbíráme a dojedeme do Mikulovic na trénink, tak je to tři čtvrtě hodiny, takže tréninková jednotka nám s cestou zabere tři hodiny. Za to si kluci zaslouží obdiv. Ale to nejsou jen naše pocity, jsou tu i florbalisti, kteří jezdí dokonce hrát do Uničova. To ukazuje, jakou tito lidé mají chuť sportovat. Všude se mluví o tom, že v dnešní době mladí nemají o sport zájem. To, že máme hráče, kteří chtějí, je malý zázrak.
