Jen zdánlivě šlo tenkrát o šachy. O Fischerovi se tehdy mluvilo jako o muži, který vyhrál studenou válku. Zato aparátčíci z Kremlu těžce maskovali vztek a ponížení.
Bobby Fischer byl v mnoha očích nefalšovaným hrdinou. Komiksovým supermanem, jenž sám a bez pomoci přemohl temnou říši. „Raději chcípnout než prohrát s Rusem!“ Do tehdy černobíle vnímaného světa se hodila tahle Fischerova rétorika.
Černobílý svět? Kontrast nebyl od věci. Na jedné straně stál Sovětský svaz se satelity za železnou oponou včetně Československa. Na druhé demokratické režimy v čele se Spojenými státy.
V těžké době se už ani jedna strana nesnažila vůči té druhé skrývat zášť. Místo pokusů o smír probíhaly dostihy ve zbrojení a atomová válka nepřišla jen proto, že by přinesla zkázu i pro toho, kdo by ji začal.
V těchto kulisách zasedl Fischer proti Spasskému nad šachovnici v islandském Reykjavíku. Ano, ve městě, kde o 14 let později při historické schůzce vládci obou velmocí, Ronald Reagan a Michail Gorbačov, studenou válku ukončili. Americký šachista na stejném místě předznamenal, kdo v ní zvítězí...
„Ta malá věc mezi mnou a Spasským byla ve skutečnosti zápasem svobodného světa proti lživému, falešnému a odpornému Rusku,“ říkal Fischer novinářům. „Nedovedu popsat, jak se cítí člověk, který se úspěšně postavil sovětské mašinerii.“
Komunistický „ráj“ dělal vše pro to, aby jeho vyslanec uspěl. Pro Spasského pracoval štáb nejlepších mozků země a v Reykjavíku se to hemžilo agenty tajné služby KGB. V pozdějších letech Fischer proslul paranoidními výroky a různými podezřeními. Na Islandu ale možná dobře věděl, o čem mluví, když vyprávěl o štěnicích ve svém hotelovém pokoji.
Oba hráči byli pod obrovským tlakem. Devětadvacetiletému Fischerovi volal Henry Kissinger, poradce amerického prezidenta Richarda Nixona, a pateticky apeloval: „Jsi náš muž ve válce proti komoušům! Zasaď jim úder, vojáku!“
A o šest let starší Spasskij? Do pozice bojovníka „za pokrok a mír“ byl vtlačen, aniž o to usiloval. Příslušník petrohradských intelektuálních kruhů si od režimu snažil držet distanc, ostatně později emigroval do Francie. V Reykjavíku na něj ale bylo nahlíženo jako na „rudého muže“.
Spasského navíc muselo mrazit z již zmíněného žertu o gulagu. Tak velká perzekuce sice nehrozila, ale šachista dobře znal osud krajana Marka Tajmanova. Toho při cestě do finále Fischer rozdrtil 6:0 a Moskva mu kvůli tomu v podstatě znemožnila, aby se dál šachy živil.
Fischer snadno porážel jednoho Rusa za druhým. Když se rozhodovalo, kdo se utká se Spasským o titul šampiona, vyřídil kromě Tajmanova i exmistra světa Tigrana Petrosjana. „Lituji ho,“ pronesl pak s mrazivou ironií. „Po tomto zápase už nikdy nebude hrát pořádně šachy.“
To už Sověti panikařili. Od roku 1948, tedy vlastně od počátku soupeření se Západem, jim nikdo šachový trůn nevzal. V Rusku nesmírně populární hra byla jedním ze symbolů socialistické dominance.
V systému posedlém plánováním si museli i šachisté vytyčovat cíle pro pětiletky: titul mistra světa v nich byl samozřejmostí. Až do doby, než se zjevil „drzý Yankee“.
Jediný chybný tah pěšcem mohl tehdy ovlivnit politiku Kremlu i Bílého domu. Od té doby už nejspíš žádná sportovní událost neměla takovou moc a zřejmě je to dobře. Excentrický Fischer zpočátku prohrával, pak ale prokázal výjimečnost a s převahou zvítězil. Vyhrál 7 partií, 3 ztratil, 11 skončilo remízou.
Výsledek zápasu nemohl minout ani pražskou hospodyňku, která o šachu nevěděla vůbec nic. Publicita střetnutí byla obrovská a ze jména vítěze se neradovali pouze spojenci Washingtonu, ale tajně i většina lidí v komunistickém bloku: v jejich očích dostal reprezentant tyranů napráskáno.
„Nikdo neudělal pro Ameriku tolik, co já jednou rukou,“ prohlásil pak Fischer. Nikdy nebyl skromný, ale v tomto případě mohl ještě přitvrdit: triumf neměl význam pouze pro Ameriku...
Je smutným paradoxem, že někdejší americký miláček se nyní nesmí ve vlasti ukázat, šel by okamžitě za mříže. V USA je Fischer trestně stíhán, neboť v roce 1992 exhibičně zopakoval zápas se Spasským ve válečné Jugoslávii, na niž bylo uvaleno embargo OSN.
Pro Fischera bylo vítězství z roku 1972 posledním velkým momentem, dál už prakticky šachy nehrál. Následuje trpký osud podivína, který nenávistně nadává Židům a který přivítal teroristický útok na Ameriku z 11. září 2001.
Nedávno našel Fischer azyl na Islandu. V zemi, odkud vkročil nejen do sportovních dějin.
| Co o něm řekli | ||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
