A podobné je to i s tenisty, kteří míří na Wimbledon. Nejslavnější grandslam je totiž známý nejen travnatým povrchem, bílým oblečením a jahodami se šlehačkou, ale i svými výjimečně těžkými míčky.
Není to maličkost.
"Je to ohromný rozdíl, třeba při servisu to je úplně jiné," vysvětloval Američan Mardy Fish. "Moc vám to nelétá. Ty míčky jsou skutečně až příliš těžké."
Jako ostatně u všeho wimbledonského, hraje i v tomhle případě velkou roli tradice. Turnaj je už dávno spjat se specifickými míči firmy Slazenger, jejichž zvláštní vlastnosti slouží ke zpomalení hry.
Uchovávají se v krabicích při teplotě 21 až 22 stupňů Celsia. Pořadatelé turnaje dosahují výrazného efektu i tím, že balení s míčky otevírají pravidelně tři týdny před prvním zápasem. "Když je vyndají z vakua, jakoby zestárnou, jsou těžší a vůbec neletí," tvrdí Lukáš Dlouhý.
Zlobili se Becker i Courier
Čím delší výměny, tím lépe. To je heslo Wimbledonu. Proto londýnský grandslam v roce 1995 přijal ještě těžší míče, než se kterými se na místní trávě hrálo dosud. Už od začátku to tenisté přijímali s rozpaky. A někdy s hněvem.
"Je to horší než dřív," zlobil se Boris Becker. A Jim Courier souhlasil: "Bolí mě z toho ruce." Právě on si kvůli odlišné váze wimbledonských míčků nechával měnit napětí ve výpletu z 24 na 20 kilogramů, jednak aby mu míček více létal, jednak také proto, aby to jeho ruce tak nenamáhalo.
"Pamatuji si, že za mých časů mluvil v šatně o příliš těžkých míčcích každý," tvrdil bývalý tenista Magnus Gustafsson, který jednou dorazil na Wimbledon s nedoléčeným ramenem. "Věřte mi, že bouchat s ním do těžších míčků bylo mnohem nepříjemnější."
Stejnou zkušenost měl s míči Slazenger o pár let později i Andy Murray, snad i kvůli tomu britská tenisová asociace omezila užívání této značky čistě jen na Wimbledon. "Rozumná volba," pochvaloval si Murray. "Když se s nimi hrálo na tvrdém povrchu pod střechou, hru neúnosně zpomalovaly."
Wimbledonu vládnou tradice
Ve Wimbledonu se hrálo už s všelijakými míči. Dlouho striktně s bílými, od roku 1986 se žlutými, od roku 1996 se zářivě žlutými. Ty se zaváděly proto, aby byly na zelené trávě lépe vidět. I takhle zdánlivě nepodstatná změna vyvolala mezi britskými puritány velkou nevoli. Šlo přitom jen o barvu.
Umíte si tedy představit, že by se měl hrdý Wimbledon přizpůsobovat světu i s váhou svých míčků? Nemožné. Být tady je pro hráče čest. I když je rameno bolí od tenisového medicinbalu.
