S očima upřenýma na televizní obrazovku jako by chtěla hypnotizovat sledovaný děj. "Buší mně srdce víc než při závodě," hlesne plavkyně Hana Černá. Z tváře jí ještě stékají kapky, po závodu těžce chytá dech. V příštích minutách se rozhodne, podle poslední rozplavby polohového závodu na 400 metrů, v němž zápolí favoritky, zda i ona postoupí do finále. "Hanka je na třetí olympiádě, už by jí finále slušelo," řekl její trenér Josef Nalezený ještě před odletem do Sydney. Černá plavala v předposlední rozplavbě. Zůstala šest setin za svým rekordem. "A to mě strašně mrzí." Nebyl to nejlepší závod. A možná pochybně rozložený. Pátá po prvním motýlkářském úseku, pátá po následném znaku. "Motýlek jsem schválně zbrzdila," přizná. Poslední zkušenost z mistrovství Evropy, kdy plavala od počátku z plných sil a vyčerpala se, jí ještě přetrvává v mozku. Nešlo ji vymazat? V prsařské stovce se prosazuje ke třetímu místu. "Měla jsem dobrý pocit, soupeřky mi neujížděly." Kraulařský sprint, závěrečná tempa a dohmat. "To už bylo do mrtva. Hnalo mě dopředu i to, kolik lidí na mě myslí." Ráno před závodem se probudila do naděje smíšené s lehkými obavami. Tréma jí nikdy nevadila. "Nějaké bolístky jsem pociťovala, ale mám v dobré paměti, co kdysi napsal pan Zátopek. Že před závodem nemohl vyjít do schodů a pak běžel na rekord." Závod vrcholí, po dohmatech prvních plavkyň se hladina uklidňuje. Ukrajinka Kločkovová zaplavala o sedm vteřin rychleji než Černá, ale v jakém čase dohmátla čtvrtá v cíli? Jen tři závodnice mohou mít lepší čas, aby se vysněné finále nerozprášilo. Obrazovka to neprozrazuje. Černá běží k bazénu, aby si tam z výsledkové tabule přečetla svůj osud. Když se vrátí, její tvář zešedla, úsměv se vytratil. "Devátá," šeptne a mizí v chodbách stadionu. K finále jí chybělo jedenáct setin.
18. září 2000
