Když trénuje na střelnici pražské Slavie, pobíhají kolem něj malí, i o 90 let mladší závodníci. Má pevnou ruku. Zacílí, jistě trefí terč. Šípy nosí v toulci u pasu jak indián.
„Trénuji každý druhý den. Doma v bytě. Střílím z pěti metrů na gumový terč,“ říká.
Naposledy se účastnil závodů loni v říjnu. „Chtěl jsem to vydržet do sta let. Ale poznal jsem, že mi došly síly. Pořád budu střílet. Ale spíš už jen tak pro sebe.“
Sportování, to je podle něho recept, jak se dožít vysokého věku. Hlídá si, aby to nepřeháněl s masem a tučnými jídly. „Ale někdy si vepřo knedlo zelo s pivem dám. Umím si dopřát. Když jsem vyhrál, musel u toho vždycky být šampus!“
I jeho manželka byla úspěšnou lukostřelkyní. On se vyučil zámečníkem, vedle toho se 25 let živil jako hudebník: po vinárnách hrál na tahací harmoniku.
Jeho vyprávění, to je kronika 20. století. Jako malý kluk okukoval v Teplicích stařičkého mocnáře Františka Josefa i s následníkem trůnu Karlem. „Jeli na nádraží. Chtěl jsem si je prohlédnout zblízka, ale policajti mě nepustili.“
Později spatřil i Masaryka s Benešem. Prvního zdálky při vojenské parádě, druhého při prezidentově rokování s rumunským králem.
Přežil obě světové války. První? „Ta nám dala zabrat,“ přiznává. Vyrůstal v rodině se třemi dalšími sourozenci. Žili skromně. Otec byl anarchista, od rodiny odešel. Malý František se snažil mamince pomáhat, vydělával jako posluhovač.
A kromě toho sportoval. Dělal gymnastiku, zápas, tenis. K lukostřelbě se dostal až mnohem později. V roce 1948 jel motorkou kolem Manin, když si všiml, jak mu nad hlavou létají šípy. „Pane, to bych zvládnul taky,“ napadlo ho.
Patnáct let pak byl lukostřeleckým reprezentantem, na mistrovství světa v roce 1957 vybojoval v družstvech čtvrté místo. „Já při střílení vždycky vynikal. I na vojně jsem byl nejlepším kulometčíkem,“ tvrdí Frühauf.
Skoro to mohl osvědčit ve válce. Ale v roce 1938 nakonec Čechoslováci s Německem nebojovali. „Měli jsme vztek. Ale Němci by nás pobili. A já bych šel jako první. To víte, obsluha těžkého kulometu.“
Přežil celé dvacáté století - mocnářství, první republiku i dvě diktatury. Teď se těší, jak oslaví stovku. Šampusem, jak jinak. „Vždycky, když jsem něčeho dosáhl, užil jsem si to. Sedl jsem si k šampusu a řekl: Franto, jsi pašák! Teď to nebude jiné.“
