Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Postřehy z Indonésie? Lidé neumí řídit a jídlo je chudé, tvrdí Radoň

Bývalý český kanoista Jaroslav Radoň, který jako trenér vede reprezentaci Indonésie. | foto: ČTK

25 2017
Loni ukončil aktivní kariéru, už měl závodění dost. Dvojnásobného účastníka olympijských her Jaroslava Radoně lákala jiná výzva: trenéřina. Ve třiceti letech se bývalý vynikající rychlostní kanoista odhodlal k indonéskému dobrodružství. „Indonésané jsou extrémně srdeční,“ tvrdí. Nyní je se svými svěřenci na mistrovství světa v Račicích.

Měl by se soustředit na trénování, ale na domácím světovém šampionátu plní zároveň také roli týmového vedoucího, a tak se mu kvůli asijské roztržitosti rodí nečekané starosti.

„Starám se svým způsobem nejen o závodníky, ale také otři funkcionáře, kteří běžně nestíhají autobusy a jsou úplně mimo. Ti lidé se tady motají, jako by na mistrovství světa byli poprvé. Teď toho mám fakt plné zuby,“ štve Radoně.

Vztek na zmatené činovníky mu vynahrazuje spokojenost s výkony jeho závodníků. „Dělají mi radost, samozřejmě máme zároveň rozumně nastavenou úroveň.“ Celkem třináct svěřenců navíc na rozdíl od koučů nebloudí. „Mám je srovnané,“ rozesměje se bývalý deblový parťák Filipa Dvořáka.

Jak jste se dostal k práci v tak exotické destinaci?
Hodně mi pomohl Honza Boháč (předseda svazu rychlostní kanoistiky). Byl na mítinku ICF (Mezinárodní kanoistické federace), tam roznesl můj životopis. Ozval se Tchaj-wan, což byla nabídka na univerzitní práci. Tam by to bylo asi fajn, ale na osm měsíců a skončit. Pak se ozvala Čína, tam jsem rád, že jsem nešel. Je tam jedna Maďarka a říkala, že je to docela síla. I když jde o moderní zemi, lidi tam nejsou tak srdeční a režim je furt poznamenává. Indonésané mi napsali a tak jsem jim rovnou odepsal, že přijedu, protože kdybych jim nenapsal, tak se asi nedočkám. Odpověděli mi, že se mnou počítají a vízum vyřešíme na místě. U nás na ambasádě mi řekli, že tam to nevyřeším, protože to samozřejmě nejde. Oni to mají na pohodu. Vymazává to ta srdečnost.

Kde přesně v Indonésii působíte?
Sto kilometrů od Jakarty, což je při jejich zácpách někdy až šest hodin. Jsem na jezeře Jatiluhur, větší města poblíž jsou Purwakarta a Bandung. To je takové známější, turistické. Místo je to relativně hezké, ale jedná se opravdu o indonéskou vesnici, prostě tam vládne hlavně chudoba a spokojenost celého obyvatelstva, což je zase hezké.

Jaké je indonéské zázemí pro trénink? Dá se srovnat s českým?
Mají tam určité středisko, samozřejmě podmínky jsou nesrovnatelné s těmi českými. Ale celkem v pohodě. Máme posilovnu, lodě, pádla, takže žádný velký problém.

Poskytli vám nějaké bydlení?
Mám hezké ubytování. Dostal jsem takový standardní evropský pokoj s výhledem na celé jezero, podle mě v okruhu sta kilometrů se nedá najít lepší ubytování. Starají se o mne perfektně, mám zajištěné jídlo, dali mi novou motorku, protože tam se člověk pohybuje jedině na motorce.

Bylo náročné si zvyknout na jiný životní styl a jiné myšlení?
Nic jiného vám nezbývá. Také jsem si říkal, jestli některé věci zvládnu, nebo nezvládnu. Pak když je tam člověk pět měsíců sám, tak to prostě musí dát zevnitř. Měl jsem tam jednu krizi po měsíci, že jsem si říkal, že pojedu domů. Paradoxně musím říct, že mě tam nejvíc dostalo jídlo, které je bezvadné, ale je extrémně chudé. To znamená, že pořád jí rýži. Když se tam všude kolem pěstuje, tak proč by jedli něco jiného, já tomu rozumím. Lidé tam bojují o přežití, což je v Jakartě vidět, a je to tam drsné. S tou mou, když to řeknu slušně, rozjedeností, byla pro mě samá rýže docela šok.

V restauracích je jídlo lepší?
Tam, kde jsem já, se nedá pořádně najít restaurace našeho stylu. Kam člověk jde, je to hrozně chudé. Jídlo je ale velmi zdravé, takřka nesolí, nepoužívají olej, jí hodně masa. Někdy mají v obchodě málo ovoce. Ale já to nekritizuji. Lidé tam mají tak málo peněz, přesto žijí šťastné životy a mají všechno, co potřebují.

Říkal jste, že se nedá dopravovat jinak než na motorce. Jací jsou Indonésané řidiči?
Jo, oni jsou agresivní řidiči, ale není to tak, že by vás někdo srazil, nebo vám něco udělal a ještě vás zmlátil. Oni bohužel neumí moc řídit a tam se předjíždí tak, že vjedete do protisměru, začnete troubit a předjíždíte. A je úplně jedno, kdo. To jsem za začátku koukal. Ale když si na to zvyknete, tak to dáváte. Navíc silnice jsou buď ve špatném stavu, nebo furt do kopce z kopce, takže maximální rychlost je tak 60 kilometrů za hodinu. A jsem asi jediný člověk, který jezdí s helmou. Není problém tam na motorce potkat samotné sedmileté dítě, nebo rodinu, která jede v pěti na mopedu. Není tam moc policistů, nejsou žádná pravidla na silnici. Je to neuvěřitelné, ale jim to funguje a vyhovuje. Příští rok mají v Indonésii Asijské hry, ve kterých cítí velké ambice. Kvůli tomu se někdy pereme. Chtějí mít pohodu a já abych jim pomáhal. Ale pokud mají chtít medaili, tak je musím dokopat do evropského stylu myšlení.

Po měsíci jste chtěl odletět zpátky domů, pak jste si konečně zvykl?
Pak už to bylo v pohodě. Největší starost mám paradoxně s federací, s níž bojuji a snažím se jim něco říct. V Praze chce být každý úspěšný a někam směřuje, tam to není tak konkurenční. Je to úplně jiné, i život na vesnici si člověk užívá, je to větší pohoda. Jediné, co mi ji narušuje, je někdy to s tou federací. Ale abych ten boj uvedl na pravou míru, vše, co jsem chtěl, splnili. Jsme tady na světovém šampionátu, všechno funguje, ale do poslední minuty před odletem to byly hrozné nervy.

V čem s federací bojujete?
Třeba chtěli objednat ubytování, objednám ho třikrát, pak mi sekretářka neodpoví. Je to prostě zmatený svět. Je to taková jejich nevýhoda. Na druhou stranu je hezké, že v Indonésii neexistují hádky, oni jsou na sebe hodní. Takže jak se Asie většinou popisuje, taková doopravdy je. Je hodně zmatená, ale lidé jsou zase pokorní, i v mé tréninkové skupině. Dělají, co jim řeknu. Jen ta organizace tady na mistrovství světa je opravdu taková, že všechno musím zařizovat já, a to přesně na minutu.

Na jak dlouho plánujete, že u indonéského týmu zůstanete?
Smlouvu mám do Vánoc, dávají ji na rok. Teď pojedeme na jedny závody do Číny. Zatím to jde. Ještě je problém, že jsem poslední čtyři měsíce nedostal plat, což je tam naprostý standard. Zatím mi docházejí peníze. Ale vždycky zaplatí. Poslední, co by Indonésané udělali, že by někoho podrazili, to by nepřežili, to by snad spáchali sebevraždu.

Jakým jazykem mluvíte se závodníky?
Se svěřenci se domluvím lehce anglicky a naučil jsem se odvést trénink v indonéštině. Ona je ta řeč totiž extrémně jednoduchá, oni nic neskloňují. Jak je tam 17 tisíc ostrovů, tak někdy si nerozumějí ani oni, každý si mluví, jak chce. Umím počítat, umím základní výrazy, oni zase znají některé tréninkové výrazy v angličtině. Druhý trenér umí perfektně anglicky, někdy překládá. Okolí anglicky neumí.

Když jste v Indonésii, stýkáte se s tamními lidmi?
Relativně hodně. Chtěl jsem se socializovat, snažím se žít v rámci možností, pohybuji se na loděnici a Indonésané jsou extrémně srdeční. Pořád se usmívají, s místními není problém. Na loděnici jsem v centru dění naší vesnice.

Jak jste během pěti měsíců u jezera trávil volný čas?
Většinou pracuji. Zabírá mi to hodně času. Je tam samozřejmě jazyková bariéra, takže si hodně věcí připravuju dopředu. Začal jsem chodit na thajský box nebo jedu do Bandungu si na den odpočinout. Nebo je tam jeden hotel evropského stylu, kde jsem potkal i pár Čechů. Dá se to. Na to, že jsem tam byl pět měsíců, tak jsem tam pocit samoty neměl. Věřím, že kdybych byl v Kanadě nebo v Americe, tak bych měl stejné pocity. Moje sestra byla trenérka v Kanadě a tam to probíhá tak, že člověk přijede a nedostane nic. V Indonésii se o mě federace skvěle postarala.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze