Během toho aktuálně nejúspěšnější český horolezec, vítěz ankety MF DNES o Sportovce kraje Vysočina za měsíc květen, pomohl zachránit život Poláka Artura Hajzera a Španěla Jesuse Moralese.
Smrt dalšího španělského horolezce Rafaela Guillena však už odvrátit nedokázal.
Přesto má jasno. Nebezpečnější než vysokohorské lezení je obyčejná cesta po dálnici D1. "Statistiky mluví jasně. Kolik mrtvých je denně na silnici. A jezdíme každej," říká 44letý horolezec.
Když se řekne horolezec řadu lidí jako synonymum napadne slovo blázen či hazardér. Jak byste ale na podobný názor reagoval vy?
(smích) Záleží v jaké situaci. Já jsem zrovna nedávno dělal nějaký online rozhovor a dostal jsem se během něj k našim omrzlinám, nebo dalším zdravotním problémům. Lidé řeknou, že léčení takových věcí stojí peníze. Ale když si vezmu jednoho rozšvihaného motorkáře, jeho léčba či následky na něm jsou daleko horší, než to, co se stane nám. Já osobně jsem, teď to musím zaklepat, za tu dobu co lezu, neměl žádný úraz. Zatímco z fotbalu jsem byl už čtyřikrát na operaci kolen.
Mluvíte o tom, že se vám při lezení vážnější úrazy vyhýbají. Přesto, jak je ve vaší pozici složité získat úrazovou pojistku?
Není to problém v dnešní době. Za peníze jde všechno (smích). Navíc, existují i speciální horolezecké pojistky, které například řeší převoz vrtulníkem či podobné věci.
Bylo to stejné také v minulosti? Nebo se přístup k horolezcům za posledních patnáct dvacet let změnil?
Já si myslím, že se změnil. Teď je veliký boom lezeckých stěn. A díky tomu jde, určitou formu horolezectví, provozovat prakticky všude. I když, to jsou lidé, kteří se vůbec nemusí dostat na skály, na hory. Ale jako propagace je to velice dobré. Změnila se také možnost cestování. Dnes můžete lézt v Alpách, v Himalájích, na celém světě. To je obrovské plus. Ale co se týče například zájmu médií, tak je to bohužel pořád spíš okrajová záležitost.
Kdy vy osobně jste se vlastně rozhodl, že byste chtěl lézt po těch nevyšších horách? A co vás k tomu vedlo, se pustit do takového, minimálně z laického pohledu, velkého rizika?
Poprvé jsem ve vysokých horách byl na konci osmdesátých let, v Rusku, na Pamíru a Ťan-šanu. A to mě od vysokohorského lezení trochu odradilo. Protože při něm jde o veliké investice, spoustu času a malou pravděpodobnost úspěchu. Člověka může zastavit počasí. A u expedice, která stála velkou spoustu peněz, si pak na horu ani nesáhne. Ale potom přišla nabídka na Everest...
Což je pro horolezce asi výzva, která se asi nedá odmítnout?
Bezpochyby. I když, já jsem ho dlouho odmítal. Ale spíš proto, že už mi to přišlo jako sci-fi. Že zrovna já mám možnost se podívat na Everest! Ale byl jsem tam. Tenkrát jsme nevylezli, skončili jsme kvůli počasí v sedmi tisících třech stech metrech. Ale nějak mi to šlo a zjistil jsem, že by mi to mohlo sedět.
Takže jste se na Everest vrátil...
Přesně. Když jsem v devadesátém osmém roce na Everest vylezl, nějak mě to "nakoplo" dál.
Jak se na takovou zálibu, která se později stala zaměstnáním, tvářili rodiče, popřípadě partnerky?
Já jsem o tom s nimi hlavně moc nediskutoval (smích). No, holt jim nic jiného nezbylo. Samozřejmě, že se báli a dejme tomu, i když si přeci jen zvykli, trošku bojí furt. Je to určitá forma rizika. Ale jak říkám, když jedu do Prahy, a bohužel do Prahy po D1 jezdím poměrně hodně, bojím se víc. Hrozí tam pomalu větší nebezpečí, než na horách. Vždyť statistiky mluví jasně. Kolik mrtvých je denně na silnici? A jezdíme každej.
Nyní jste během tří týdnů úspěšně absolvoval dva náročné výstupy, na Dhaulagiri a Makalu? Takže taková tradiční otázka, kdy vám během toho bylo vůbec nejlépe?
Určitě na obou vrcholech. I když, tam to člověk necítí a nevnímá tak, jako tady. Převládá u něj spíše obrovská únava. První, co ho napadne, je myšlenka, že už konečně nemusí nikam dál.
A nejhůře? Asi ve chvíli, kdy jste bojoval o záchranu života dalších horolezců. Navíc, v jednom případě bohužel marně...
Samozřejmě, když jsem zachraňoval a stahoval dolů ty Španěly, bylo to hrozné. Zvlášť v okamžiku, kdy jsme byli sto metrů od záchrany, a jeden z nich se zřítil. To je samozřejmě silný, a bohužel i hodně negativní zážitek.
Jak se vůbec člověk vyrovnává s pocitem, že stojí tváří v tvář smrti jiného člověka? To musí být psychicky hrozně náročné...
Hmm. Překvapivě to bylo takové... (chvíli přemýšlí) Byl to šok. Víte, bylo to tak rychlé a my jsme museli ještě dál myslet na sebe a zdraví toho, co jsme nesli na laně, že prostě nebylo co řešit. Pokračovali jsme, museli jsme valit dolů, abychom zachránili, co se dá. A celkem se to přešlo, bohužel. Jak říkám, byl to šok. Byli jsme z toho špatní, ten druhý Španěl tam brečel, já jsem ho objímal a tak... Ale život jde dál. A je potřeba jít dál taky.
Vy jste za polovinou své cesty vylézt na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů, nyní jich máte na svém kontě už osm. Co váš čeká v nejbližší době? Předpokládám, že především odpočinek...
O tom, že ještě letos vyrazím do vysokých hor, pochybuji. I když, jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Přesto se budu věnovat přípravě, aby ta fyzička byla stále perfektní. I tak bych chtěl být, v rámci možností, co nejvíce s rodinou s dětmi. No a samozřejmě mně čeká také práce: na nějakých kalendářích, možná knížce. Musím zpracovat i filmy, které jsem natočil. Nyní prostě přichází čas na ten profesionalismus v mém koníčku.
