Přitom v letošním roce se mu dařilo. Český rekord v hale i pod širým nebem posunul na 575 cm a kvalifikoval se i na halový světový šampionát v Lisabonu, kde skončil osmý. "Sezona však ještě nekončí," zaháněl chmury. "Trénink a energii, kterou jsem tady i předtím nabral, můžu ještě využít na univerziádě v Pekingu," zadoufal Janáček.
Klání na mistrovství světa se mu vymklo z rukou na výšce 560 cm, kterou v předchozích měsících stabilně překonával. "První pokus se mi nevydařil a poznamenal následující dva. Byl jsem příliš rychlý, najednou jsem měl moc měkké tyče..." V nešťastné první sérii ho navíc chytla křeč do lýtka. "Tenhle moment možná rozhodl, ale na to se vymlouvat nemůžu," mávl rukou.
Najednou se mu zastesklo po své bývalé disciplíně - desetiboji, v níž v roce 1996 na juniorském mistrovství světa v Sydney vybojoval čtvrtou příčku. "Tam alespoň máte šanci svojí chybu napravit v další disciplíně," vysvětloval Štěpán Janáček. "Udělám si radost a ještě letos nějaký desetiboj půjdu. Změním prostředí, je mnohem příjemnější než mezi tyčkaři. Jsou parta, tady každý myslí sám na sebe," podotkl.
Vzápětí však rozhodně vyvrátil, že by se k původnímu řemeslu vrátil. "Skončil jsem kvůli zádům. A nemám na to tělesné parametry, desetibojaři jsou větší 'hovada'. Myslím fyzicky," vysvětloval s úsměvem štíhlý chlapík.
