Když se řekne Wimbledon 1998, která vzpomínka se vám nejdřív vybaví?
Vybaví se mi ticho.
Ticho?
No ano, opravdu. Vzpomenu si na to neuvěřitelné ticho, když jsem ve finále proti Tauziatové udeřila do posledního míče, forhendového returnu po lajně. To vteřinové ticho, než míč dopadl a všichni začali jásat, jsem si neskutečně vychutnávala. Už jsem věděla, že Tauziatová se k tomu míči nedostane a já vyhraju. Ta vteřina trvala zdánlivě hrozně dlouho, ale byla vážně úžasná. To je můj nejsilnější zážitek.
Změnil se tenis od vaší éry?
Hodně. Řekněte sám: Jak se vám líbí dnešní ženský tenis?
Je míň chytrý a víc silový.
To také. Ale hlavně už tam nejsou hvězdy, jakými byly Grafová nebo Sabatiniová, které se na každém turnaji dostaly do závěrečných kol. Dnes, když se vás před Wimbledonem zeptají, kdo ho může vyhrát, tak nevíte. Napadá vás nejméně osm deset jmen. Je to taková nijaká éra ženského tenisu.
Ještě o něm mluvíte i v roli příležitostné komentátorky?
Jen občas. Spolupracuju s britským Eurosportem, teď i s BBC Radiem. Snažím se být objektivní i kritická komentátorka zároveň. Jen si vezměte třeba ty spousty zraněných hráček. Je toho na ně moc. Dostanou se do čtvrtfinále Wimbledonu, hrají výborně, ale nejsou schopné ho dokončit, protože se zase zraní. Jako letos Polka Radwaňská. To není dobře.
Jste majitelkou dvou turnajů, v Lucemburku a Hertogenboschi. Vydělávají?
Ale jo, to problém není. Jenže ženská tenisová asociace WTA chce totálně překopat kalendář turnajů. Spoustu evropských chtějí rušit a přesouvat je do Asie, kde jsou velké peníze. I můj Lucemburk je ohrožený. Přitom máme sponzory, kvalitní hráčky i diváky.
Můžete turnaj koupit jinde...
Jo, někde v Dubaji nebo v Dauhá, to má perspektivu, což?
Připadá mi, že vás snad nic nemůže rozhodit. Litujete něčeho z vaší profesionální kariéry?
Ne, vůbec ne. Byla to hezká kariéra, dlouhá, bez dramatických zranění a úporných comebacků, navíc úspěšná. Jistě, mohla jsem vyhrát víc grandslamů, ale člověk má být vděčný za to, co má. Vždyť jsem hrála v silné éře. Nejdřív Martina Navrátilová, pak Steffi Grafová, pak začínající Williamsky. Takže jak by řekla Madonna: No regrets. Žádná lítost.
Celý rozhovor čtěte v magazínu DNES
Kde má vystavený vítězná stříbrný talíř z Wimbledonu?
Plánuje někdy rodinu?
Jak se jí žije na Floridě?
