Představovala jste si, že se budete doma loučit titulem?
Doufala jsem v to, protože finálová série napovídala, že by to mohlo tak dopadnout. Rozhodně bylo lepší končit v Olomouci před našimi diváky než třeba venku v Prostějově.
Jaká byla vaše poslední sezona?
Těžká a dlouhá, hrály jsme hodně soutěží. Od začátku na nás média udělala tlak s tím, že nás pasovala do role favorita. Takže bylo ze začátku docela těžké se s tím vyrovnat, ale myslím, že jsme se s tím popasovaly parádně a cíl jsme splnily. Vyhrály jsme ligu, pohár i Mevzu.
Při předávání medailí bylo vidět, že bojujete i s dojetím. Jak budete na kariéru vzpomínat?
Byla docela dlouhá, spočítala jsem to na 27 let od chvíle, kdy jsem začala s volejbalem. Zážitků, hezkých i škaredých, byly spousty. Zakončit to vítězstvím ligy je nádherné. Na tribuně jsem měla celou rodinu, kluky a strašně moc lidí od nás z vesnice. Chyběl tu jen manžel, který dohrával sezonu v Itálii.
Pro vás to nebyl první titul, že?
V české lize jsem získala jeden s Olympem a tohle je druhý. Když jsem v Olomouci začínala, tak jsme bojovaly na spodních příčkách. Pak jsem odešla do Olympu, kde jsme měly tři sezony po sobě medaile. A pak jsem byla sedm let v Itálii, kde jsem taky jednou vyhrála ligu, takže mám na co vzpomínat.
Jaké byly začátky v Olomouci?
Pamatuju si to jen z novinových článků, které mi děda sbíral. Psali, že šestnáctiletá Šenková si zahrála v dresu univerzity. Jsou to strašně dávné vzpomínky a dnes jsem ráda, že mi děda ty noviny schovával.
Zažila jste i poslední titul univerzity před 23 lety?
V tom roce, kdy vyhráli, jsem přestoupila z Uničova do Olomouce, takže jsem to zažila jako fanynka. Přesně si na to vzpomínám, že jsem ve dvanácti letech zrovna přišla do klubu.
Přála jste si tehdy s Olomoucí také titul vyhrát?
Jasně, takhle narvanou halu si ale nepamatuju. Možná tenkrát byla taky, ale byla jsem malá holka. Je paráda, co tu fanoušci vytvořili, v tom se krásně hraje a jsem za to strašně šťastná. I z lavičky, z toho čtverečku, jsem si užívala každý moment.
I ve chvíli, kdy vás na konci fanoušci vytleskali na poslední dva míče na hřiště?
To jsem byla tak nervózní z toho všeho, že jsem se bála, že se netrefím do balonu. Holky mě tam dožďuchaly a nakonec jsem za to moc ráda.
Díky tomu jste se loučila přímo na hřišti a bylo i symbolické, že vám místo udělala o 18 let mladší Gabriela Orvošová.
Já končím kariéru a ona ji začíná. Gába je obrovský talent a strašně jí přeju, aby to dotáhla co nejdál. Jsem přesvědčená o tom, že to dokáže.
Proč jste se rozhodla skončit právě teď?
Ti mí dva prcci už si uvědomovali, že jsem odpoledne byla pryč. Navíc starší syn začal hrát fotbal, trénuje třikrát týdně a já jsem věčně otravovala jiné rodiče a babičku, která mi strašně moc pomáhala. Tím, že manžel trénuje v Itálii a je od srpna do dubna pryč, jsem tu s kluky sama a už to začalo být neúnosné. K tomu mám práci na částečný úvazek, takže když jsem po ní šla na trénink, viděla jsem někdy syny jen půl hodiny večer, než jsem je dala spát.
Nebude vám volejbal chybět?
Už jsem dva roky bez volejbalu byla, když jsem čekala syny. Tehdy jsem si myslela, že už hrát nebudu, ale přesvědčili mě nejdřív do Šternberka. Pak mě přetáhli do Olomouce, kde jsem byla doteď. Nevím, jaké to bude. Je to těžké, bojím se toho.
Zahrajete si aspoň pro radost?
Těžko říct. Potřebuju si odpočinout a pak se uvidí.
A v září se ozvou ze Šternberka…
Jéžiš, už se ozvali, ale nic to nemění na tom, jestli Olomouc, nebo Šternberk. Kluci jsou kluci, oni mě potřebují a já potřebuju být s nimi. Děti rostou strašně rychle a to, jak mě potřebují teď, už může být třeba za dva roky úplně jinak.
