Teď už je zase nějakou dobu zpátky doma. Sedíme spolu na tribuně Městského atletického stadionu na Dukle, do střechy bubnuje déšť, kolem vybíhají do schodů mladí atleti Hvězdy, navlečení do teplákovek, a Kárníková potvrzuje svoje rozhodnutí: „Člověk nikdy neví, co se může stát, ale další závody rozhodně neplánuju. Nehodlám se už zaměřovat na tréninky a řešit, jestli pojedu raději sem, nebo tam.“
Nutkání dát ženské kouli „vale“ už měla dřív. Ovšem v posledních dvou letech získala i dvě individuální stříbra na mistrovství světa veteránů (Málaga 2018, Toruň 2019), takže není důvod litovat, že konec odložila.
„Jsem určitě ráda, že jsem ještě chvilku vydržela,“ přitakává. „Ale do roku 2017 jsem trénovala mnohem víc, dvakrát denně šest dní v týdnu. Potom už to nebylo takové. Tělo už to pak neustojí a na výsledcích je to znát, jsou horší, než bývávaly. S tím věkem už nejde podávat takové výkony,“ srovnává 38letá (bývalá) sportovkyně.
V kategorii veteránů tohle přirozeně až tolik nevadilo.
„Tam jsou lidé ve stejné věkové skupině,“ podotýká Kárníková. „Rozdíl není tak dramatický, jako když tu závodím s holkami, které jsou o patnáct a některé i o dvacet let mladší,“ konstatuje.
S bolavým kolenem vás sportovat nebaví
V polské Toruni soutěžila v březnu, tam byla ještě fit. Jenže pak se objevila svízel, která byla pro rozhodnutí „seknout“ s kariérou naprosto zásadní. „Jarní příprava začala komplikovaně, měla jsem potíže s kolenem a to se vleklo v podstatě celou sezonu. Nemohla jsem běhat, zvedat činky, koleno mi to neumožnilo. A bez toho to prostě nejde. Pak vás to ani nebaví,“ vypráví Kárníková.
Určitou symboliku derniérové sezony lze spatřovat i v tom, že se během léta zúčastnila také dvou atletických podniků ve své rodné Vlašimi. V červenci vrhačského trojboje při Vlašimských memoriálech a vícebojích, na konci srpna potom koule při Podblanické tretře.
„Byla jsem hrozně šťastná, že Martin Svoboda (předseda atletického oddílu TJ Spartak Vlašim) uspořádal Podblanickou tretru takhle hezky skoro na podzim,“ přiznává Kárníková. „Chtěla jsem skončit už tam. Ale extraligu v Hodoníně jsem ještě jít musela. To byly poslední dva závody a jsem moc ráda, že jsem završila kariéru tam, kde jsem ji začala. A že se mi ve Vlašimi povedlo zdolat čtrnáctimetrovou hranici,“ dodává ke zmíněné Tretře.
S Plzní posléze v Hodoníně dobyla týmové stříbro, čehož si ohromně váží. „Bylo to naprosto perfektní. Plzeňáci medaili čekali, ale spíš bronzovou. Nakonec to bylo krásné druhé místo, víc jsem si asi nemohla přát,“ říká Kárníková.
Za družstvo ze západu Čech přitom nezávodila poprvé. Když po konci pardubického ženského extraligového týmu přemýšlela, kde by mohla v nejvyšší soutěži vypomoci, byla to pro ni logická volba.
„Plzeň pro mě byla dobrá motivace. Mají tam poměrně slušné podmínky, skvělý tým. Důležitou roli v tom sehrála i Lucka Vrbenská, dnes Plašilová, se kterou jsem absolvovala část své reprezentační kariéry. Kamarádily a závodily jsme spolu. Ta v Plzni působí, tak mě umluvila,“ vysvětluje Kárníková.
Závodila i za pražský Olymp a také za USK
Svého času přitom v extralize házela i za pražský Olymp a USK, tedy vrcholová sportovní střediska.
„V Olympu to bylo v době, kdy jsem tady v Pardubicích studovala poslední rok na Fakultě ekonomicko-správní. Pak jsem byla v Praze, po vysoké jsem se tam odstěhovala úplně. Byla jsem tam asi tři roky, bydlela přímo ve Stromovce. Každý den tréninky - bylo to náročné, ale moc fajn. Člověk tím sportem žil a mohl se mu naplno věnovat,“ vzpomíná koulařka.
Jana Kárníková
Zdravotní lapálie však znamenaly následný odchod z Olympu. Kárníková se vrátila do Pardubic, kde začala pracovat pro Hvězdu jako manažerka. „Ale pořád jsem viděla, že tam nějaký potenciál je, že můžu dál házet,“ líčí.
Nadále trénovala a v roce 2010 se jí podařilo probojovat na mistrovství Evropy v Barceloně. „Potom mě oslovili z USK. Podepsala jsem s nimi smlouvu a působila tam dva roky. Bylo to těžší v tom, že už jsem se nechtěla do Prahy znovu stěhovat, bydlela jsem v Pardubicích. Bylo to časově náročnější, ale autem se to dalo zvládnout,“ říká.
Medailí Kárníková v kariéře získala bezpočet, jen z domácích šampionátů má 22 zlatých (12 venku, 10 v hale). „Poslední dobou už to však byla povětšinou druhá a třetí místa, těch mám dohromady asi devět,“ přemítá koulařka.
Všechny cenné kovy a poháry za umístění jsou vystavené u rodičů ve Vlašimi. „Medaile jsou ve skleněné dóze a na poháry mi táta udělal police. Není to zašantročené někde ve skříni,“ poznamenává.
Kolik by toho mohlo být na kila, to si však netroufá odhadnout. „Když tam synovec s neteří přijdou, tak vždycky ty poháry počítají, ale popravdě si nepamatuju ani přesné číslo, kolik toho je,“ připouští s úsměvem.
Nejlepší vzpomínky? Evropské šampionáty
Byly nicméně mítinky, kde to „necinklo“, ale Kárníková si velice cení už jen možnosti zúčastnit se jich. Patří mezi ně mistrovství Evropy 2006 ve švédském Göteborgu, kde byla patnáctá.
Jana KárníkováNyní již bývalá česká reprezentantka ve vrhu koulí, kariéru ukončila letos v září. Narozena 14. února 1981 ve Vlašimi. Kárníková pochází ze sportovní rodiny, s atletikou začínala pod dohledem matky, rovněž vrhačky. Na republikových šampionátech dokázala získat dvanáct seniorských mistrovských titulů venku a k tomu deset v hale. Vedle toho je dvojnásobnou vicemistryní světa v kategorii veteránů (2018, 2019). Pod otevřeným nebem má osobní rekord 17,29 (2008) a v hale 17,30 metru (2010). V Pardubicích vystudovala Fakultu ekonomicko-správní a většinu kariéry závodila za místní Hvězdu, kde nadále pracuje jako marketingová a PR manažerka. V posledních letech je též místopředsedkyní tohoto klubu. |
„Já předtím reprezentovala na Evropě do 22 let, tam jsem byla osmá. Göteborg byl první velká akce mezi dospělými, tím to pro mě bylo hodně zajímavé,“ podotýká Kárníková.
Na olympijském stadionu v Barceloně si o čtyři roky později vychutnávala diváckou kulisu, ale z výkonů zrovna odvázaná nebyla. „Ještě při rozcvičce mi to létalo o metr, metr a půl dál. Ale začaly závody a jako by na mě někdo hodil deku... Byla to jedna velká křeč, nešlo s tím nic udělat,“ lituje.
V té době jí koule přitom létala vůbec nejdál, za sedmnáctimetrovou hranici. V únoru 2010 ji v pražské Stromovce poslala do vzdálenosti 17,30 metru. „Dost mě mrzelo, že jsem v Barceloně neprodala, co jsem měla natrénováno. Ale takový je sport; buď se to povede, nebo ne,“ glosuje.
Věřila si dokonce i na 18 metrů. „Ale zranění, která mě pronásledovala celou kariéru, byla v tom směru limitující,“ říká Kárníková.
Halový evropský šampionát v roce 2015 v Praze pro ni pak představoval srdeční záležitost. Podívat se přišla celá rodina, k tomu spousta známých, atmosféra v O2 areně byla elektrizující.
„Pořadatelé tehdy odvedli skvělou práci. Koule byla samostatný závod den dopředu, nic jiného se tam nedělo, jen naše disciplína uprostřed haly. To byl nádherný zážitek,“ komentuje klání, v němž obsadila třináctou příčku.
Po kariéře si nepřipadá extrémně rozbitá
Řada dalších vrcholných mezinárodních podniků Kárníkové unikla z důvodů zranění, nemocí, ale i jiných - sem tam scházel kus štěstí. „Promítly se v tom problémy s koleny a páteří. Nebo třeba chybělo pár centimetrů do limitu. Jednou jsem ho splnila asi dva dny po uzávěrce nominace, to mě tenkrát hodně mrzelo... Bylo to takové smolné, že ty akce nedopadly,“ říká.
Ovšem přestože tělo dostalo v průběhu let tréninkové i závodní dřiny pořádně zabrat a úrazy se kupily, nepřipadá si koulařka vyloženě „rozbitá“.
„Páteř jsem cvičením schopna udržet tak, že netrpím bolestmi, to je v pohodě. Záda někdy cítím, když něco dělám na zahradě nebo něco kutíme doma,“ popisuje Kárníková. „Akorát to koleno mi v létě dělalo velké problémy. Občas se podlomilo a nemohla jsme se na ně deset minut postavit. Pak to odeznělo. Lékaři mi do toho píchli nějaké injekce, minimálně půl roku by to mělo být dobré. Zatím drží, musím to zaťukat,“ říká.
Jana Kárníková během atletického republikového šampionátu družstev v Ústí nad Orlicí.
V pardubické Hvězdě plánuje v rolích marketinkové a PR manažerky plus místopředsedkyně oddílu působit i nadále a na nedostatek práce si nemůže stěžovat.
„Je to poměrně časově náročné. Pořádání akcí, komunikace s partnery, médii, zajišťování dotací... Načítá se to. Nehodlám nic měnit, zůstanu tady na stadionu, protože mě to hodně baví. Reklamu a marketing jsem i vystudovala,“ připomíná. A připouští, že s přítelem intenzivně myslí též na založení rodiny. „Už asi nazrál čas. Začíná být na pořadu dne, že bychom něco takového spáchali,“ směje se.
Vondrová i soutěž koulařů ji na MS v Kataru nadchly
Z aktivní sportovkyně se také stává více divačkou; naposledy jí udělala velkou radost oddílová kolegyně Lada Vondrová, která na mistrovství světa v katarském Dauhá postoupila do semifinále běhu na 400 metrů.
„To byl obrovský úspěch, je to úžasné. Věřím, že se od ní v příštích letech můžeme těšit na velké věci. Lada je výjimečná osobnost, strašně na sobě maká,“ chválí Kárníková. Talentované sprinterce se prý určitě podařilo v sezoně gradovanými výkony zviditelnit nejen sebe, ale i Hvězdu, v jejímž dresu běhá při tuzemských mítincích.
„Povědomí o tom, že tu existuje ‚hvězdička z Hvězdy‘, už podle mě nejen v Pardubicích, ale i po republice je,“ míní Kárníková.
V Kataru ji ohromil i vývoj soutěže koulařů, již mohla nahlížet okem expertky. „Ta byla absolutně fenomenální, bylo to něco nevídaného. U televize jsem jen zírala s otevřenou pusou, co chlapi předvedli v posledních pokusech. Bylo to neskutečné. Za všechno mluvil záběr na Tomáše Staňka (český reprezentant), který se tam chytal za hlavu, co se to vlastně děje. Byl to opravdu parádní závod,“ rozplývá se Kárníková.
